pondělí 31. ledna 2011

KRÁSA CÍSAŘSKÝCH ZBRANÍ (1. ČÁST)

Přítel Michal Šťovíček mi poslal unikátní materiál, který mě nadchl; věřím, že nadchne i mnohé z vás. Problém je jen v tom, že obsahuje tak veliké množství fotografií (každou lze zvětšit kliknutím), až je nutné dokumentaci rozdělit do dvou částí. Omlouvám se za to trochu zlomyslně, neboť věřím, že se na druhé (závěrečné?) pokračování budete těšit. A autorovi upřímně děkuji!

Michal Šťovíček
KRÁSA CÍSAŘSKÝCH Z
BRANÍ

Mezi miliony chladných i palných zbraní armád všech dob, jejichž předpisové typy jsou všeobecně známy, bylo i mnoho zbraní vyráběch malosériově či přímo individuálně, na osobní objednávku. Jedná se o zbraně všestranně výjimečné, spojené s konkrétními jednotlivci nebo událostmi. Byly určeny jako dary nebo jako čestné zbraně. Tyto zbraně jsou často přímo šperkařskými výtvory vynikající zdobením a elegancí, určené zejména k reprezentaci, přitom pochopitelně plně funkční. Svědčí o dovednosti, estetickém cítění a umění tehdejších zbrojířů a zbrojířských dílen i o vkusu jejich zákazníků.
Napoleonská Francie v tomto směru poch
opitelně nebyla výjimkou. Vzhledem k výjimečnosti těchto zbraní z napoleonských válek se jich docela značný počet zachoval do dnešní doby, neboť až na výjimky tvořily součást rodinho dědictví, ne-li přímo pokladu, a pokud se jich kdy potomci obdarovaného museli či hodlali vzdát, objevují se dnes porůznu buď v muzeích, nebo na renomovaných aukcích, kde dosahují astronomických částek. Nepatrný zlomek tohoto počtu bych rád ve stručnosti představil, pro stručnost bez technických popisů.
Mluvíme-li o exkluzivních zbraních Prvn
ího císařství, je nutno zmínit jejich hlavního výrobce, jímž byl nejuznávanější puškař Francie Nicolas-Noel Boutet (1761-1833). Talent i řemeslo zdědil po otci. Byl činný již od r. 1788, kdy se výhodně oženil s dcerou osobního králova puškaře a byl jmenován řádným královským puškařem (arquebusier ordinaire du Roy). Dal se do služeb revoluce, jíž se na rozdíl od jiných dvorních umělců velmi hodil, takže byl již r. 1792 jmenován ředitelem a „uměleckým vedoucím“ versailleské puškařské manufaktury (Directeur-artiste de la Manufacture de carabines de Versailles). Direktorium jej v listopadu 1798 jmenovalo generálním ředitelem všech francouzských zbrojních manufaktur a zbrojních opraven (Directeur général des Manufactures d´Armes et Ateliers de réparation de France). Již od následujícího měsíce se Boutet začal věnovat výhradně vedení zbrojní manufaktury ve Versailles, která za císařství dosáhla přímo evropské proslulosti. V období od zrušení všech vyznamenání za Revoluce do založení řádu Čestné legie vyráběla manufaktura malosériově čestné zbraně, udělované s příslušným věnováním bojovníkům všech hodností za jejich hrdinské činy. Postupně Boutetem řízená císařská manufaktura ve Versailles již začala vyrábět téměř výhradně jednotlivé kusy, přičemž Boutet se i jako ředitel na návrzích a výrobě bezprostředně podílel. Pro Napoleona vyrobila řadu unikátních a drahocenných chladných i palných zbraní, jimiž císař obdarovával významné osobnosti kolem sebe i v zahraničí, a vyráběla stejně honosné zbraně na přímé objednávky Napoleonových maršálů a generálů i jiných patřičně movitých jedinců. Na těchto zbraních se totiž nešetřilo intarzováním ušlechtilými materiály včetně stříbra, slonoviny a zlata/zlacení, přičemž funkčnost, reálná použitelnost a špičková střelecká či šermířská kvalita těchto šperků neutrpěly ani v nejmenším. Vzhledem k individuální výzdobě a/nebo věnování je každý kus unikátem.
Po Napoleonově pádu
Boutetova hvězda rázem zhasla. I když přešel do služeb Bourbonů a manufakturu ještě krátce udržel, společenská a ekonomická situace jeho umění již nepřála. Zůstal bez pracovních vyhlídek a roku 1833 dožil jako obyčejný řemeslník. V době konjunktury, tj. od roku 1800 do r. 1818 vyrobila jím řízená císařská a později královská manufaktura 145 659 zbraní.
Typické a na první po
hled snadno rozeznatelné jsou zejména jeho pistole, jejichž tvar dovedl k estetické dokonalosti, díky čemuž jej dnes odborníci často nazývají „architektem palné zbraně.“ Následující obrázky snad sdostatek svědčí o Boutetově estetickém cítění a dokonalosti provedení. Všechny vyobrazené zbraně pocházejí z Boutetovy versailleské manufaktury, není-li uvedeno jinak.

Čestná šavle, dar Prvního konzula plukovníku pěších myslivců, pozdějšímu brigádnímu generálovi Jerôme Soulèsovi. Model je vperkovaná typizovaná šavle husarských důstojníků za Konzulátu
Čestná šavle pro vyšší důstojníky z doby Konzulátu. Šavlí tohoto modelu, vycházejícího z jiného typu husarské důstojnické šavle, bylo vyrobeno relativně hodně, liší se pouze motivy zdobení a pochopitelně věnováním.
Jiný typizovaný model darovací nebo zakázkošavle z doby Konzulátu pro vysoké důstojníky a generály - model Vendémiaire An XII.
Čestná šavle vycházející z jednoho z mnoha typů šavle jízdních myslivců, dar Direktoria generálu Vandammovi.
Šavle vycházející z modelu pro revoluční reprezentanty lidu 1792-1793, dar generála Bonaparta svému pobočníkovi Marmontovi po bitvě u Lodi.Čestná šavle, odměnou za 18.-19. brumaire 1799 s věnováním na čepeli „Journée de Saint-Cloud 19 brumaire An VIII“. Tvarem záštitného „oblouku“ neodpovídá žádné předpisové šavli, jde o volnou fantazii.
Jedna z osobních šavlí Prvního konzula (podle standardního modelu Vendémiaire An XII).
Bonapartova šavle z bitvy u Marenga. Bitva tento druh šavle zpopularizovala - viz níže. Napoleon ji později daroval svému bratrovi Jerômovi a zůstala v rodě do dnešní doby. Když šla v r. 2007 do aukce, jeden ze vzdálenějších příbuzných Bonapartů ji pro rodinu zachránil za roztomilou sumičku 4 200 000 EUR.
Kord Prvního konzula, tzv. „anglický perlový“ typMeč Prvního konzulaBonapartův kord člena Institutu
Napoleonův korunovační kord (jaspisy, želvovina, zlato...)
Napoleonův kord, který měl císař po boku v bitvě u Slavkova (výjimečně není od Bouteta, nýbrž od zlatnického mistra Biennaise)
Napoleonova osobní takzvaná „šavle císařů“, s motivy a vyrytými jmény římských císařů na čepeli, v „rámové“ pochvě = bez kovové/dřevěné výplně - kvůli odlehčení a zlevnění výroby (což asi v tomto případě nebylo potřeba...)Kord Josepha Bonaparta

Šavle maršála Lannese. Tohoto tehdy oblíbeného typu darovací šavle „à la Marengo“ (viz výše) bylo vyrobeno více kusů, viz další ukázka.

Téměř identickou nosil např. i maršál Masséna.

Šavle maršála Bessièrese, vycházející samozřejmě z předpisového modelu pro jízdní gardu

Kord maršála Bernadotta (záštitná příčka ulomena)
příště pokračování...
Summary: Part one of the article by Michal Stovicek about beauty of napoleonic arms and "armes d´honneur" with many exemples.

neděle 30. ledna 2011

KÝM JE PRO VÁS NAPOLEON? (POTŘETÍ)

Přítel Michal Šťovíček mi poslal následující řádky, které mínil jako komentář k mému příspěvku Kým je pro vás Napoleon (ze 14.06.2010), a dodal, ať si s ním dělám, co chci, což činím. Je podnětný, mohl by vzbudit vaše reakce, a navíc tak obsáhlý, až by se do komentářů možná ani nevešel, přičemž by tam zanikl, což by byla škoda! Takže tady je jen s mými úpravami do mezititulků a mojí otázkou: co vy na to?:

Dovolím si se zpožděním zaplést do diskuze a vyjádřit se nekoherentně k několika myšlenkám:

1. Napoleonovy agresivní války:
a) nezapomínejme, že evropské monarchie se na revoluční i napoleonskou Francii vrhly vždy jako první a vrhaly se na ni neustále, Přičemž se také nerozpakovaly agresivně vstupovat na francouzské území
b) nejsem stratég, ale domnívám se, že žádná obranná válka proti koalici se nedá vyhrát tak, že budete jen sedět za svými hranicemi a doufat, že nepřítele na hranicích zastavíte a pak ovšem jen budete u hraničních patníků sledovat, jak se formuje k dalšímu promyšlenějšímu útoku, nebo budete riskovat, že ho nezastavíte a budete muset válčit na vlastním území se snadno představitelnými důsledky. Jak známo, nejlepší obranou je vždy a všude útok. Napoleonova strategie byla v souhrnu překvapit a zničit ozbrojené síly nepřítele, který mu vyhlásil válku, k tomu však nemohl čekat za Rýnem, až se mu ve Francii objeví celá koalice a on bude proti ní muset válčit doma? Porazili a porazili by snad Sověti a ostatní Spojenci Hitlera tak, že ho ze svého území vytlačili a pak se na svých hranicích zastavili a nepokračovali v ofenzívě až do Berlína? USA přece válčily proti Hitlerovi i proti Japoncům výhradně na cizím území, jinak by s touto teorií byly vůbec nemohly do války vstoupit a Hitler i Japonci by to byli vyhráli na celé čáře. Já osobně si nedělám iluze, že kdyby byl Napoleon projevil ochotu neválčit, že by mu Anglie a ostatní monarchie podaly ruku na usmířenou a řekli „Tak jo, milí Francouzi, odpusťme si co jsme si, žijte si tam u vás po svém, my Vás Veličenstvo bereme mezi sebe, čert vem Bourbony, a dokonce nám sem můžete jezdit přednášet o té vaší revoluci“?
c) na čem že se to usnesl Vídeňský kongres? = že bude potlačovat jakékoli liberální hnutí na kontinentální Evropě... což taky celkem svědomitě činil a rozhodně ne jen diplomacií - viz francouzská intervence ve Španělsku hned v r. 1822-1824, kdy byly karty obrácené: na straně reakce stála Francie, kdežto Španělé chtěli aspoň trochu svobody. Mimochodem: proč tentokrát Španělsko nepovstalo proti cizím interventům jako jeden muž? - viz níže bod 4.)
d) dnešní historici a pseudohistorici a vůbec většina „obyčejných“ Evropanů se zhusta dívají na dějiny i na současnost výlučně pacifistickým pohledem 21. století a žijí v iluzi, že zlu se nemělo a nemá odporovat a všechno se dalo a dá řešit mírovými konferencemi. Na to, jak řešit situaci, kdy jedna strana jednat nechce, ještě nepřišli. Pro příklad dnešní zkreslené optiky odbočím např. k husitství: dnes se šmahem poukazuje na to, že husité vypalovali, loupili, vraždili atd. Nikdo už nepřizná, že jejich domácí i zahraniční protivníci jednali naprosto stejně, a že středověk byla doba vůbec všestranně krutá, v níž život obyčejného člověka takřka nic neznamenal a která si na mírová jednání a mezinárodní spolupráci nijak nepotrpěla. Nikdo taky nepřišel s teorií, co tedy měli husité dělat, aby zachovali domácí i mezinárodní mír, popřípadě co měli dělat jejich protivníci. Mimochodem, tím, že husité jen pasivně odrazili první křížové výpravy a pak zůstali doma, nijak nezabránili tomu, že se formovaly další a další křížové výpravy. O Zikmundovi se přitom dnes mluví hlavně jako o schopném státníkovi a diplomatovi - proč jeho pan Neff nepřirovnává k Hitlerovi, když jeho cílem bylo ovládnout Čechy a „kacíře“ vyhladit, přičemž jeho vojska tu vraždila a loupila všude, kde se objevila, a kacířem mu byl paušálně a priori každý Čech a i se svými stoupenci v Čechách vesměs jednal jako s „občany druhé kategorie“?

2. Kontinentální blokáda
Bezesporu hlavní Napoleonova chyba: neuvědomil si, že Evropa se bez Anglie neobejde, stejně jako se Anglie neobejde bez Evropy. Jenže on asi po Trafalgaru ani jiné řešení neměl. Jak známo tehdy i dnes, tehdejší anglická rozpínavost neměla mezí a kde na to Anglie se svou malou armádou stačila, tam ji bez rozpaků použila (boj o Ameriku, Indie, později búrské války apod.). Francii i jiné evropské země přitom viděla z ekonomického hlediska takřka výhradně jako svá odbytiště, nikoli jako rovnocenné obchodní partnery. Anglie a Francie byly holt „dědičnými nepřáteli“ od raného středověku a pochybuju, že by to Napoleonova mírumilovnost změnila. Regulérní Amienský mír Anglie porušovala zcela vědomě a zejména odmítala tolerovat, že Francie si hodlá podržet své dosavadní kolonie, až opět vyhlásila Francii válku. Měl snad Napoleon beze všeho přenechat francouzské zámořské kolonie Anglii? Proč se nevyčítá W. Pittovi mladšímu, že nebyl konciliantní mírotvorce?

3. Národní protifrancouzská hnutí:
Ano, „vývoz revoluce“ ztroskotal i mnohem později... Na druhou stranu, aniž bych chtěl kterékoli národní hnutí či odboj proti interventům/okupantům znevažovat, podotkl bych, že tato národní hnutí byla svým způsobem protismyslná či spíše paradoxní. Jeden z nejzaostalejších států v Evropě = Španělsko se vzbouřilo v podstatě proto, že tam prostí lidé s mozky „vymytými“ církví si žádný pokrok ani nedokázali představit, své panovníky měli za bohem seslané a každého Francouze jim církev od počátku líčila jako bezbožného Antikrista. Církev tam také byla inspirátorem a vůdčí silou guerilly, neboť dobře věděla, co jí od eventuelní vlády liberální Francie či jen pouhé „revoluční nákazy“ hrozí. Jinak byla církvi rozhodně jakákoli národní myšlenka cizí a zde ji jen dokázala obratně využít. Samotná španělská hrdost by asi celonárodní povstání nevyvolala. Totéž se v menší míře týká Pruska a národů Rakouska, které tak paradoxně bojovaly v konečném důsledku za své feudální pány, natož pak prostých Rusů, kteří neviděli za horizont své vesnice a ve své negramotnosti tak urputně a „uvědoměle“ hájili své samoděržaví, které s nimi zacházelo jako s podlidmi. Jak se dal v tomto bodě celý národ ovládnout a jak přinejmenším tenkrát musely zásadní výzvy k povstání přijít shora, vidíme ve Francii r. 1814: podle vší logiky tam mělo/mohlo vypuknout (celonárodní?) povstání proti rusko-rakousko-pruským interventům, ale Napoleon řekl „Ani nápad“ a bylo ticho... Kdyby byl řekl „Národe do zbraně, vlast je v nebezpečí“, možná by bylo leccos jinak?... Celá Francie sice měla válčení dost a válkami utrpěla a měla zájem na jejich ukončení atd., ale to snad ostatní národy taky? Dále myslím, že Napoleon při svých válečných taženích nikdy neviděl v tom kterém státě všechny jeho obyvatele automaticky jako nepřátele, které je třeba pobít či zotročit, a za nepřítele pokládal až toho, kdo se mu postavil na ozbrojený odpor - chtěl bojovat od počátku do konce jen proti „vládním špičkám“ a jejich pravidelným armádám. To, že jeho vojska bezohledně rekvírovala, ukládala výkupné, popřípadě se dopouštěla „politováníhodných přehmatů“? A že ve Španělsku oplácela krutost krutostí? Která dřívější nebo tehdejší armáda to nedělala? Pan Neff by se při vší úctě měl držet toho, čemu rozumí nejlíp = fotografování, IT atd. a nepouštět se bez hlubších znalostí do nesmyslných historických exkurzů...

4. A moje hodnocení Napoleona?
Domnívám se, že v souhrnu je Napoleona třeba hodnotit kladně. Před jeho státnickým i vojenským uměním je nutno bezvýhradně smeknout. Lze ho samozřejmě z dnešního pohledu za leccos kritizovat a leccos mu vytýkat, jenže dneska je chytrej každej... Dokázal to, co nedokázal snad nikdo před ním ani po něm, ani jako státník, ani jako vojevůdce. Na své vzestupné dráze a na svém vrcholu (a možná i ještě nějakou dobu po něm) to byl jeden z nejfantastičtějších mozků lidstva s výdrží, energií a pracovitostí robota. Později dělal chyby jako politik i jako vojevůdce, a doplatil na ně, to ovšem rovněž mnozí před ním i po něm. Jakýmsi důkazem jeho stěží uchopitelné velikosti je to, že ještě bezmála 200 let po jeho smrti se o něm vedou disputace jako snad o žádné jiné osobnosti v dějinách. A že pro Francouze přes všechny jejich případné výhrady je nakonec pořád jejich dějinným velikánem a symbolem francouzské velikosti, byť nakonec třebas jen proto, že žádný jiný národ takového velikána nemá. Bez Napoleona by si Francii ani dějiny Evropy už nikdo nedokázal představit, jinou takovou osobnost v dějinách hned tak nenajdeme. Žádný z předchozích, snad v něčem částečně srovnatelných evropských vládců (Ludvík XIV., Karel IV. aj.), navíc nezačínal od nuly jako chudý ostrovan, nýbrž již při narození měl trůn takřka jistý. Dlužno ovšem podotknout, že bez Francouzské revoluce by Napoleona nebylo, za monarchie by skončil nanejvýš jako schopný řemeslný voják, možná až v hodnosti maréchal de camp, ale víc těžko. Který jiný panovník také po sobě zanechal takové dílo, že i po 200 letech slouží za základ jeho státu? Myslím, že v tomto bodě s ním snese srovnání jedině G.Washington. Alexandr Veliký byl možná větší dobyvatel co do plochy území, ale jeho dílo ho přežilo jen o pár let. Kromě toho Alexandrovy dobyvatelské metody byly podstatně brutálnější až nelidské (ovšem v jeho době zcela běžné, vytýkají se mu také právě až dnes). Napoleon jako vojevůdce nejspíš nemá sobě rovna - všichni význační a vítězní vojevůdci před ním válčili v mnohem menším měřítku, s mnohem méně početnými armádami i protivníky. Ti, kdož vítězili po něm, jednak již měli zcela nesrovnatelné podmínky (vojenská technika), jednak se všichni naučili základy válečného umění právě od něho. Utrpěl i porážky, jenže každý z vojevůdců před ním také bitvy vyhrával i prohrával, a na jeho konečnou porážku se musela spojit celá Evropa, která ho spíše než vojenským uměním udolala prostou přesilou. Jediný vojevůdce v dějinách, který za několik let válčení nikdy neprohrál a kdo se Napoleonovi vyrovnal vynalézavostí, byl snad jen Jan Žižka, ale ten válčil sotva 5 let, stejně jako i mnozí vítězové moderní doby válčili nesrovnatelně kratší dobu než Napoleon. Takže ho můžeme opodstatněně kritizovat a polemizovat, co kdy měl a neměl dělat, přičemž Napoleon nám docela dobře může na všechny naše kritiky jeho činů říct: Tak pojďte a udělejte to líp, neboli nám položit otázku, kterou nám nedávno ve zcela jiné souvislosti položil jeden malý český Napoleonek řečnických pultů: Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás na to má?

5. Na závěr drobná faktická poznámka ke komentáři roman.ricka ze 17.6.2010 o názvech ulic:
Ono se těžko pojmenovává ulice či cokoli po vlastních poražených vojevůdcích, natož pak po velitelích wehrmachtu, byť by jinak byli charakterově bez vady. Ovšem v Dusseldorfu a v bavorském městě Erlangen je Erwin-Rommel-Strasse, v Augustdorfu a v Dornstadtu jsou po Rommelovi pojmenována kasárna bundeswehru...
A všimněte si, že v pařížských bulvárech a ulicích, pojmenovaných po Napoleonových maršálech a generálech chybí jedno jméno: Bernadotte. Jediné město v celé Francii, které si trouflo po něm pojmenovat ulici, je jeho rodné Pau.

čtvrtek 27. ledna 2011

WATERLOO (1 DÍL: SMĚR BRUSEL)

Tento týden jsem svému nakladateli (AKCENTu, jak jinak...) odevzdal první svazek dvoudílného projektu s názvem Waterloo a podtitulem Směr Brusel. Letmo jsem se o psaní této věci zmiňoval, takže jen shrnu řečené. Rukopis (čítající cca 260 stran Wordu 12 bodů, což je hodně) zahrnuje dosti stručné nastínění situace v souvislosti s Napoleonovým návratem z Elby a mnohem víc pozornosti věnuje válce, k níž se od té chvíle schylovalo, tedy prostředkům a možnostem obou stran, jejich plánům, skladbě armád, dílčím operacím (proti vévodovi z Angloulemu a ve Vendée), atd. Těžiště leží ve dnech 14. až 17. června 1815, tedy v událostech těsně před "dnem D" a v prvních třech dnech tažení. Myslím, že by mělo jít o čtivou knihu se spoustou úryvků z dokumentů, korespondence, hlášení i pamětí, opřenou o nejdůkladnější díla stará (Mauduit, Houssaye, Siborne, Letow-Vorbeck, Pflug-Hartung, přičemž k Houssayovi přistupuji dost kriticky) i nejlepší práce moderní (Coppens, Adkin, Hofschroer, Barbero), v nichž jsem nesledoval jenom děje, ale i legendy, lži a mystifikace, jichž se kolem tzv. Belgického tažení nakupilo nesmírně mnoho. Jde o pohled z obou stran, vlastně ze tří, tedy o hledisko britské, pruské i francouzské. Současně jsem se snažil hlavní text doplnit medailonky hlavních aktérů, taktiky, výcviku, výzbroje, skladby armád a života v nich, k čemuž slouží k jednotlivým kapitolám systematicky přiřazované a graficky zdůrazněné bloky. Samozřejmě že na konci najdete hodně podrébné ordre de vbataille. Podotýkám, že mnohé z těchto pasáží byly zpracovány na základě dobových předpisů a pomoc i revize přítele Jakuba Samka byla neocenitelná! Kniha by měla mít větší formát, který umožní uplatnit složitější grafiku. Bude v ní 140 vyobrazení a 31 map, zčásti s použitím dobových topografických podkladů. Svazek končí 17. června odpoledne ve chvílích, kdy Britové ustoupí od Genappe a vše se blíží k bojišti před Waterloo.

Přebal, který si rámcově navrhuji sám, vidíte v prvním náhledu na obrázku; mnoho zásadních změn by doznat neměl.

Dodávám, že hrubý text rukopisu 2. svazku s názvem Poslední bitva je u konce, zbývá dokreslit několik map, přečíst vše po sobě a prokonzultovat opět připomínky Jakuba Samka, jichž bude ku prospěchu věci bezpochyby hodně, neboť v taktice a předpisech je stokrát víc honěný než já... Onen druhý díl až na cca 30 posledních stran pojednává celý (na 270 wordovských stranách) jen o bitvách 18. června (té hlavní v prostoru mezi Belle-Alliance a Ohainskou cestou i té druhé, sváděnou mezi Grouchym a Thielmanem u Wavre).
Jistěže vás budu informovat, jak pokračují práce v DTP a v přípravě do tisku, což bude příležitost utrousit zas něco dalšího (obsah, kapitolku, náhled -pdf, jak bude grafika vypadat), abych vás navnadil.

Summary: Prewiev of the first band of my newest book about Waterloo Campaign (with subtitle Road to Brusel). Content: War preparations and events from June 14th to June 17th (with 140 photos, 31 maps, ordres de bataille...). First informations about second band (Last battle).

BITVA U ESSLINGU OČIMA PATRIKA RAMBAUDA

Tahle kniha se jmenuje docela jednoduše Bitva (La Bataille), už je stará třináct let, když jsem ji ale dostal poprvé ve francouzském originále do ruky, byla pro mne něčím jako bleskem z čistého nebe a do jisté míry tak zapůsobila i na scénu francouzské literatury, neboť ve Francii získala roku 1997 Grand Prix de l’Académie a Prix Goncourt. Pojednává o dvoudenní bitvě, jíž Rakušané říkají Aspern a Francouzi Essling, je románem, a přece vše líčí způsobem, jenž hraničí s literaturou faktu, což podtrhují historické poznámky a seznam použité literatury na konci. Postavy, terén i události vykreslil Patrik Rambaud na základě pečlivého studia pramenů a životnost postav vás dokonale vtáhne do děje. Věřte, že už v prvních odstavcích budete mít pocit, jako kdybyste s vrchním štolbou Caulaincourtem a náčelníkem štábu Berthierem klusali vedle kočáru poněkud rozmrzelého císaře Francouzů…

Figur historických se objevuje v Bitvě celá plejáda od velkých aktérů (krom Napoleona maršálové Berthier, Lannes, Masséna a Bessières, zraněný generál Dorsenne, při útoku zabitý Espagne, na smrt raněný Lannes, chirurgové Larrey, Percy či Yvan, atd.) až po ty řadové, neboť Rambaud oživil a stvořil svoje hrdiny i z postav Massénových pobočníků Marbota a Sainte-Croixe či z memoáristy a malíře plukovníka Lejeuna. Další historickou postavou, která dodává námětu na šíři i promyšlenosti, je mladičký, dosti namyšlený, obtloustlý a poněkud zakomplexovaný intendant Daruho štábu jménem Henry Beyle. Uplyne řada let, než přijme pseudonym Stendhal, pod nímž napíše veledíla jako Červený a černý či Kartouza parmská… A pak tu jsou dva hrdinové obyčejní, vyfabulovaní, ne však zcela, neboť i je Rambaud stvořil jako kvintesenci dobových pamětí: voltižér Paradis, zelenáč a čerstvý conscrit, který zažívá vyčerpávající obranu aspernského hřbitova, i jeho protipól, ostřílený, drsný, válkou přece jen ne zcela okoralý kyrysník Fayolle, svědek vyčerpávajících útoků i protiútoků na francouzském středu. Civilní Vídeň tu ztělesňují mladičká Anna Kraussová a také další historická postava, atentát na Napoleona chystající Franz Staps.

Patrick Rambaud přiznal, že ho k napsání knihy přiměl dopis, který kdysi napsal Balzac madame Hanské. Slavný autor cyklu Lidské komedie se v něm své milence svěřoval s intenzivními přípravami na knihu, kt
erou pak už nestihl realizovat, na román o bitvě u Esslingu

„Proč chtěl Balzac,“ ptá se Rambaud, „ vyprávět právě o Esslingu? Proč nás chtěl zavést spolu s Napoleonem v roce 1809 k branám Vídně? Proč ne Marengo, Aboukir, Slavkov nebo Wagram? Proč tyto dva divoké dny, kdy nikdo neměl chuť se bít a které zanechaly čtyři
cet tisíc mrtvých v obilních lánech? K pochopení všeho jsem viděl jediné řešení: překročit osobně Dunaj, jezdit na koni s Lannesem a Massénou, cítit palčivost požárů, riskovat mezi dělovými koulemi Rakušanů. Bylo to napřed pátrání, potom zvědavost, pak chuť a nakonec nezbytnost. Na koně.“

Té výzvě nelze odolat, neboť se mu povedlo Essling vylíčit až neuvěřitelně mistrovsky a překlad Karla Velického neubral francouzskému originálu na kráse ani v nejmenším (byť nevím, proč např. Regensburg nepřeložil jako Řezno…). Neznám autentičtější dílo krásné literatury, jež se zabývá tématem napoleonských válek a které by s Bitvou, sneslo srovnání, snad jen španělský a dosud nepřeložený El Húsar Arturo Pérez-Reverta (viz jeden z prvních článků na tomto blogu) s ním může soupeřit. Od roku 1997, kdy vyšel u Grassetů originál, jsem doufal, že
tato kniha spatří světlo světa i v češtině, a o devět let později se tak stalo, naneštěstí v možná estetickém, leč naprosto bezvýrazném přebalu…

Patrick Rambaud zůstal napoleonské tematice věrný i dál, jeho další román Il neigeait… (Sněžilo…, podle prvního slova básně Victora Huga; česky vydalo nakladatelství THEMIS z podivných důvodů jako Generál Zima 1812) už ale dramatičnosti Bitvy nedosáhl. Stále však zbývá přeložit L’Absent (Nepřítomný, román o Napoleonově první abdikaci a vojácích bez svého císaře) i nejnovější Le chat botté (Kocour v botách; tuto vtipnou přezdívku dala podle hrdiny z pohádek mladému Korsičanovi Laura Permonová, pozdější vévodkyně d’Abantès, manželka generála Junota) o mladém Buonapartovi a událostech kolem vendémiairového povstání v Paříži.

Patrik Rambaud: Bitva. Přeložil Karel Velický. Vydal Volvox-Globator 2006, 295 stran, ISBN: 80-7207-610-8, EAN: 9788072076109

úterý 25. ledna 2011

KANONÝR OD WATERLOO (PAMĚTI 2)

Původně bylo v plánu pokračovat v představování memoárů z dob koaličních válek těmi několika málo, co byly vydány i česky, pak ale zvítězila touha podělit se o objevování nového, což mne samotného trochu překvapilo, neboť pamětí ze zmíněné doby už jsem nashromáždil, přečetl, či alespoň prolistoval velmi mnoho. Jistěže mi jméno Cavalié Mercera nebylo neznámé, při psaní druhého dílu knihy o bitvě u Waterloo (v rukopise včera nahrubo dokončeného až na několik map) jsem se ale do nich ponořil mnohem hlouběji. Četba je to místy drsná, nicméně kouzelná, prošpikovaná mnoha historkami, líčenými s nadhledem a jistým humorem, jenž vůbec nezní anglosasky a má v sobě něco z esprit gaullois, galského ducha. I když tyto memoáry zahrnují poměrně omezený časový úsek, stylem i barvitostí se vyrovnají Francouzům Marbotovi či Parquinovi, abych jmenoval ty nejproslulejší, neboť v sobě mají onen nadhled, schopnost vidění věcí z nadhledu, z koňského hřbetu, protože Mercer byl jezdec. Přesněji jízdní dělostřelec, příslušník Royal Horse Artillery, což činí jeho vzpomínky ještě poutavější. Abych nechodil kolem horké kaše, jmenují se prostě Journal of the Waterloo Campaign, Deník tažení k Waterloo (přesně Journal of the Waterloo Campaign kept throughout the campaign of 1815), prvně vyšly roku 1870, tedy po autorově smrti, od té doby obletěly svět a vycházejí stále znovu a znovu.

Alexander Cavalié Mercer se narodil roku 1783 v Kingston-upon-Hull (Yorkshire), jeho otec byl generálem, který sloužil u Royal Engineers a syna předurčil pochopitelně pro vojenskou dráhu, začínající na Military Academy ve Woolwichi, z níž šestnáctiletý Alexander nastoupil roku 1799 jako poručík Royal Regiment Artillery. Sloužil v Irsku, sraženém nedlouho předtím na kolena potlačením rebelie roku 1798, naději na řádné povýšení příliš neměl a štěstí se na něj usmálo teprve roku 1806. Tehdy byl ustaven do hodnosti second captain a zařazen k G Troop (to písmeno označoval abecední pořadí jednotky) Royal Horse Artillery, Královského jízdního dělostřelectva. O rok později se účastnil neblahé Whitelockeho expedice k Buenos Aires, což bylo na dlouhou dobu z jeho bojové kariéry vše. Teprve na jaře 1815 se vypravil do války znovu. Byl zařazen do formující se Anglo-nizozemské armády a vyplul k belgickým břehům 11. dubna 1815 jako velitel baterie, čítající v klasickém uspořádání pět devítileberk (viz obr.) a jednu pět houfnici pět a půl palce, což obnášelo sestavu 80 kanonýrů, 86 vozků a 226 koní. Když Napoleon vpadl časně ráno 15. června do Belgie, vyrazil Mercer z vesničky Strijtem západně od Bruselu (a v rámci Vandeleurovy brigády lehkého jezdectva) k místům prvních bojů, ke křižovatce Quatre Bras, se ale dostal až po prvním dnu bitvy. O to víc si užil ten následující 17. června, kryl ústup Uxbridgeho jezdectva, tvořícího zadní voj; tehdy měl velmi zvláštní příležitost vystřelit po císaři Francouzů, což popsal později takto:
„Často jsem si přál spatřit Napoleona, toho obávaného válečníka, toho nevšedního génia, jehož jméno znal celý svět. Teď jsem ho spatřil a v tom obraze bylo cosi vznešeného, co nemá obdoby. Pohled na nebe, zamračené od rána, skýtal neobvyklou podívanou. Obrovské chomáče dosud oddělených, inkoustově černých bouřkových mraků, lemovaly ostře ohraničené kontury, a vše vypadalo jen vybuchnout: visely nám nad hlavou a naše postavení zahalila temnota až pohřební, leč pahorek, který měli předtím obsazený Francouzi, se koupal ve sluneční záři. Když ke mně lord Uxbridge mluvil, vyjel cvalem na návrší, které já před chvíli opustil, osamělý jezdec, za nímž hned následovali další. Na osvětleném pozadí se jejich siluety zdály mnohem blíž, než ve skutečnosti byly. Na okamžik zastavily a prohlížely si nás; hned nato vyjelo na návrší několik eskadron a lord Uxbridge vykřikl: ,Pal! Pal!‘. Vypálili jsme salvu, bleskem jsme nakolesnili a dali se na ústup. Oni vyrazili vpřed s podporou svého jízdního dělostřelectva, které na nás spustilo palbu, sotva jsme ukončili celý manévr, avšak bez valného výsledku; jediným zasaženým byl sluha majora Whyniatese, kterého trefila střepina do nohy.“

Tu chvíli a místo ostatně dodnes připomíná kamenný památník s deskou, na níž jsou základní momenty vylíčeny (viz obr.)
Následoval dramatický ústup s bojem u Genappe (úryvek jsem někde na blogu zmínil v rámci ukázky z připravované knihy o Waterloo) a mizerná deštivá noc:
„Promáčeni jsme byli zcela, kabáty, přikrývky, vše bylo mokré, o komfortu jsme si mohli zdát a snažili jsme se z toho dostat, jak to šlo nejlépe. První naší starostí byli koně a měli jsme prostředky, abychom je plně uspokojili (…). Zvířata měla bohatě co žrát celý den je to tak zkrápělo, že ani nepotřebovala vodu. Pokud jde o nás, my neměli absolutně nic a počítali jsme, že nám alespoň odpočinek doplní síly. Po takovém dni je tvrdé jít spát bez večeře, s tím se ale nedalo nic dělat. (…)Dvakrát jsem upadl do jakési dřímoty, dlouho to ale trvat nemohlo. Spát nešlo. Byli jsme promoklé na kůži a plachta nepředstavovala žádnou ochranu, látkou se lila voda. Vstal jsem a s nesmírnou radostí jsem zjistil, že se pár mužům povedlo rozdělat dva ohně, u nichž seděli, a v náznaku jakési pohody kouřili krátkých dýmek. Byl to dobrý příklad a ke mně se v té chvíli přidal můj druhý kapitán (…) a oba jsme se pustili do rozdělávání ohně. Můj druh měl deštník (který, jen tak na okraj, budil za pochodu u mužstva náramné veselí); zapíchli jsme ho do stráně, on si sedl z jedné strany rukojeti, já z druhé, načež jsme si zapálili doutníky a cítili se pohodlně.“
Pozice Mercerovy baterie byla v zahradě statku Mont-Saint-Jean, tedy skoro v týlu, a náš kapitán netušil, že se zanedlouho ocitne takřka v prvním sledu! Zatím neměl co na práci a věnoval se tomu pro vojáka nejdůležitějšímu, žaludku:
„Zjistil jsem, že jídlo není zatím hotové, proto jsem se šel projít do zahrady statku. Pár vojáků od gardových jednotek tu vykopávalo brambory, což byl skvělý objev a já se hned rozhodl, že toho využiji. Zavolal jsem svoje muže a vrhli jsme se bez prodlení do práce.“
U Hougoumontu se Cavalié Mercer ocitl dosti náhodně, dík tomu, že jeho kanonýři, zabraní do vykopávání i směru brambor u statku Mont-Saint-Jean, začátek boje jaksi přeslechli. On sám o tom vyprávěl takto:
Zatímco jsme se takto zaměstnávali, zaznamenal jsem, že se u čela rozpoutala prudká dělostřelba, to však nás od práce neodvedlo. Krátce nato jsem ke svému velkému údivu zjistil, že jsou všechna tábořiště na svahu opuštěná, že i Ramsayovy jednotky opustily sad, aniž jsem si toho všiml, a že jsme tu sami. Žádným směrem jsem nespatřil živou duši. Palba víc a víc sílila, já byl poplašený, že jsme sám a že se děje cosi důležitého, proto jsem chvátal zpět a dal ihned povel připřahat.
Jídlo zmizelo, nebyl čas ho ani ochutnat, jen jednomu sluhovi jsem nařídil, ať kotlík zavěsí pod muniční káru. Ten hlupák kotlík pověsil, jak jsem mu řekl, předtím ale vylil obsah.
Byl jsem bez rozkazů, izolovaný a bitva (o té už se nedalo pochybovat) probíhala někde na opačné straně svahu. Chvíli jsem stál nerozhodně, vypadalo to, že na mne zapomněli. Všichni bojovali, jen já tu stál opuštěný, a říkal si, že nejlepší bude se někam vrhnout do akce.“
Narazil na majora Mc Lloyda, svého známého, svěřil se mu, že je bez rozkazů, a dostal pokyny od něho. Měly dost zvláštní podobu:
„Nu dobrá. Pro lásku Boží, pomozte mi, nebo mě zničí. Moje brigáda je rozsekaná na kusy, munici jsem vyčerpal, a když nedostaneme posilu, zničí nás."
Mercerova baterie stanula za 14th Foot, který ležel na břiše, aby se chránil před francouzskou palbou.
„Před námi bylo pár dragounů německé Legie, kteří tu a tam vysílali hlídky do úvozu. Směrem ke kopiníkům postupovali opatrně a jen kvůli průzkumu. Obilí až k úvozu a k cestě na Nivelles bylo plné francouzských tiraillérů, které zhurta napadali naši (tuším, že šlo o myslivce hannoverského sboru). Viděli jsme, jak odstupňovaně postupují obilím a Francouzi se současně s tím stahovali. Vpravo od [Pirého] kopiníků udržovaly dvě či tři baterii soustavnou palbu proti nám, jejich rány ale musely jít nanejvýš ze čtyřliberek, dopadaly krátké mnoho se jich ani nepřekulilo přes terénní vlnu. Některé nicméně dospěly k místu určení a my byli sužováni zejména jejich houfnicí, vypalující duté projektily s dlouhou zápalnicí, ty soustavně dopadaly kolem nás, prskaly a syčely pár vteřin, než vybuchly, což velmi vadilo našim mužům i koním.“
Nejtěžší chvíle zažil v době útoků francouzského jezdectva, během nichž se z pravého křídla přesunul na jeden z nejexponovanějších úseků, do míst, kde stanula Adamova pěší brigáda.
„Francouzi se přes všechno snažili na nás dostat, byť jim to šlo pomalu (první salva zbrzdila krok) a nevypadalo to, že by nás smetli. My byli v malé terénní proláklině pod místy, kde jeli, před sebou jsme měli násep zvící jedné a půl až dvou stop, po němž vedla úzká cesta, což účinnost našich kartáčů násobilo a jatka zde byla hrozná. Myslím, že to trvalo pár vteřin, pak jsem zaznamenal symptomy váhavosti a v okamžiku, kdy jsem si říkal, že je po nás, obrátili na obou stranách zpět a pádili pryč. (…). Vznikla opravdová tlačenice a my do nich pálili kartáči ze všech šesti hlavní. Účinek byl nepředstavitelný a popsat zmatek té scény nelze. Po každé salvě následoval pád značného počtu mužů.; ti, co přežili, spolu bojovali navzájem a já viděl, jak si cestu razí hruškami palašů. Někteří v zoufalství nad tím, jak se ocitli před jícny kanónů, a jiní stržení splašenými koňmi se vrhali do mezer mezi námi, málo z nich ale myslelo na to, aby užili svoje palaše, v hlavě měli jen snahu zachránit se. (…) Zastavili se až za terénní vlnou, kde byly před naší palbou kryti. My přestali střílet, jelikož ale stáli nedaleko (my viděli hořejšky jejich pokrývek hlav), nabili jsme znovu. (…) První francouzská kolona se skládala z jízdních granátníků (ti granátníci byli nádherná jednotka v modrých uniformách bez revérů a koletů, měli jen velmi široké kožené závěsníky a ve vysokých chlupatých čepicích vypadali obrovsky) a kyrysníků; ti dříve jmenovaní ale jeli v čele…“
Popisoval svoje zážitky barvitě a mimoděk vykreslil i jeden z nejkrutějších obrazů bitvy, pasáž, ve které vzpomínal na osud jednoho koně ze svých zápřahů a českému čtenáři se při ní nutně vybaví Šrámkova dojemná báseň Raport, pokud ji zná.
„Kule odnesla celý vršek hlavy zvířete hned nad očima. Přesto žilo a vypadalo zcela, že vnímá vše kolem, zatímco jeho velké jasné oči jako by prosily, ať ho neodháníme od jeho druhů při vědomí. Poručil jsem veterináři Pricemu, ať udělá jeho trápení konec, a on prohnali zvířeti srdcem šavli, čímž mu prokázal veliké dobrodiní.“
Čelil útoku střední gardy, poslednímu Napoleonovu zoufalému pokusu o zvrat situace, a poté jel s Vandeleurovými jezdci do protiútoku, který jej zanesl až k Belle-Alliance. Tam se setkal s Prusy, britskými spojenci, nebylo to však setkání s objetími, ale se střelbou, neboť v houstnoucí ani jedna strana nerozeznávala, kdo je přítel, a kdo nepřítel. Vzpomínal, jak mu bomba s dlouho zápalnicí přistála v blátě u nohou a vybuchla, sotva odskočil. Nechal poslat pár střel směrem, odkud přiletěla, a za chvíli se k němu přihnal nějaký jezdec, který špatnou francouzštinou s jasným německým přízvukem křičel:
„Ach! Mein Gott! Mein Gott. Co to délate, mosjé. To jsou faši prouští přátele a vy je střilet? Ach, mein Gott! Pšéstatnte, mosjé, pšéstante. Préšpak to? Angličane zabijet svoje dobré pšátele Prousy! Kde je vévoda Felington?“
Jenže Prusové stříleli po Mercerovi dál a on důstojníka poslal, ať svým vyřídí, že dokud oni budou zabíjet své dobré přátele Angličany, do té doby že bude i on pokračovat, protože každý, kdo po něm pálí, je jeho nepřítel… Pak ve svých memoárech dodal, že krátce nato přijela belgická baterie:
„Ti Belgičané byli opilí jak dobytek, a když dorazili, málo dbali, kam střílejí.“
Dodal, že měl co dělat, aby si nevzali na mušku i jeho, a přesvědčil je, ať raději pálí pruským směrem, když mají chuť…
Druhý den pocházel Mercer bojiště, kde navštívil i Hougoumont, což nebyla hezká podívaná. Svůj příběh dovyprávěl až do Paříže a v podstatě do konce celé kampaně roku 1815 (do Anglie se vrátil až roku 1816); i to jsou stránky plné barvitých postřehů. Pokud si je chcete (a máte možnost) přečíst sami, naleznete prolink na jedno z anglických vydání v nadpisu. Francouzský překlad najdete na http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k114516p.r=cavali%C3%A9+mercer.langEN
Do roku 1821 byl náš hrdina dán na poloviční služné, pak jej povolali zpět a poslali do Britské severní Ameriky. V Kanadě sloužil do roku 1857, pak se vrátil do Anglie, roku 1859 byl povýšen na plukovníka a v únoru 1862 jej jmenovali generálem. Zemřel roku 1868 v Exeteru a krom memoárů po něm zůstala řada velmi dobrých akvarelů (viz ukázka). Z nichž se většina nalézá ve sbírkách National Gallery of Canada.