MASAKR V ORADOURU

Nedávno byl na ČT2 odvysílán vynikající dvoudílný dokument DAS REICH o divizi Waffen-SS, která smutně proslula masakrem ve francouzském Oradouru. Přimělo mě to, abych se prohřešil proti tomu, že o událostech 2. světové války až na výjimky nepíšu a ponechávám je lepším než jsem já. Oprášil jsem pár let starý článek o  nepříliš známém osudu francouzského městečka, napsaným pro revue Přísně tajné! v souvislosti se sedmdesátiletým výročím Lidic. Tady je. K fotografiím dávným i ze současnosti není třeba nic dodávat...

Osud francouzského městečka Oradour sur Glane, „města mučedníka“, u nás nejspíš známý jen v hrubých obrysech, se v mnohém shoduje s tragédií Lidic, byť rozsah a průběh událostí je ještě krutější. Lidice a Oradour ale nespojují jen hrůzy a masakr. Je tu i souvislost jiná, málo známá, naprosto náhodná a tím i děsivější. Limousinské městečko vyvraždily jednotky Waffen SS dne 10. června 1944, přesně dva roky poté, co v krvi, dýmu a salvách vrahů zmizela ves u Kladna...  

 Divize SS „Das Reich“, pluk „Der Führer“

Hlavní aktéry v dramatu představovali „Panzegrenadiere“, příslušníci jedné roty 3. praporu 4. Panzergrenadierregiment „Der Führer“, který patřil do 2. SS Panzergrenadier-Divizion „Das Reich“. Elitní jednotka, tvrdí o této divizi jedni a připomínají 72 rytířských křížů, získaných na východní frontě, či velmi vysoké ztráty. Jiní namítají, že počet křížů o ničem nesvědčí a ztráty, mnohem vyšší než u jednotek Wehrmacht, pramenily z nezkušenosti i mládí příslušníků a velitelů, kteří měli v krvi víc ideologické doktríny než vojenských návyků potřebných v boji.

V každém případě šlo o politické vojáky a Himmlerův nástroj. Bojová cesta této divize? Tažení do Francie roku 1940, které skončilo až v Bordeaux, pak invaze na Balkán v roce 1941, kde se těleso účastnilo dobytí Bělehradu stejně jako hromadných poprav pro výstrahu v Pančevu, poté tažení na SSSR s vítězstvím u Jelni (v prostoru Smolenska) v první fázi války na východní frontě. Po přeskupení a doplnění byla divize nasazena v lednu 1943 u Charkova, kde se sice bila až do tzv. třetí bitvy o toto město, prokazatelně ale vraždila i civilisty. Do značné míry se právě díky tomu stala jednotkou, která budila strach a zasévala hrůzu.

V červenci 1943 prošla divize „Das Reich“ bitvou u Kursku a od té chvíle už jen ustupovala. V prvních měsících roku 1944 se začala postupně přesunovat na západ, do Francie, přičemž její poslední části odjely z východní fronty 8. dubna. V únoru a v březnu 1944 se začalo přibližně 8500 z východní fronty stažených vojáků shromažďovat nejprve v Souages a poté v údolí Garonny u Bordeaux, přičemž byli do divize začleněni Francouzi z Alsaska a osmnáctiletí či sedmnáctiletí, nacistické straně oddaní a rasově čistí rekruti z Říše. I tak se mezery nezacelily, jen pluku „Der Führer“ chyběly do tabulkových stavů dvě třetiny důstojníků, polovina poddůstojníků a tři stovky mužů. Řada příslušníků se teprve učila ovládat zbraně a prodělávala základní výcvik po četách, spojený s intenzivním školením ideologickým. Velice pestrou skladbu ilustrují stavy 2. batalionu pluku „Der Führer“ z 21. června 1944, v nichž figuruje 13 národností (hlavně Rumunů a Chorvatů, naverbovaných roku 1941), tvořících zhruba třetinu stavu. Další třetinu představovali „etničtí Němci“, tedy osoby hlásící se k německé národnosti mimo hranice vlastní Říše.

Jako celek představovala divize „Das Reich“ jednotku neúplnou, nedostatečně vystrojenou a navíc vyzbrojenou zbraněmi druhořadé kvality či ve špatném stavu. Chyběla jí polovina automobilů i tabulkové obrněné techniky; až dojde k přesunu divize do Normandie, bude muset polovina z celkového počtu 18 000 zůstat kvůli nedostatku přepravních prostředků na místě.

S počátkem jara 1944 začaly být jednotlivé části divize nasazovány k pacifikaci hornatých oblastí Massif Central  a údolí řeky Dordogne; z instrukcí Berlína jasně vyplývalo, že se jednalo o boj s „maquis“, francouzskými partyzány, s hnutím odporu obecně a o represe vůči obyvatelstvu venkova, což mělo civilisty odradit od pomoci partyzánům či sympatií. Nasazení se týkalo i nováčků, kteří tak získávali sebevědomí, což obnášelo, jak to u vojáků ve válce bývá, i přivykání na zabíjení, krev a smrt.

 

Vývoj situace vyžaduje brutální úder...

Dne 6. června 1944 došlo na normandském poloostrově Cotentin k vylodění prvních spojeneckých jednotek, německé velení však nemohlo onoho dne vyhodnotit rozsah invaze, čímž lze vysvětlit, proč ještě následujícího dne, 7. června, nedostala divize rozkaz k přesunu na otevírající se druhou frontu. Byl to pro ni důležitý den, neboť velitel nadřízené jednotky, LVIIII. obrněného sboru, schválil návrh velitele divize Lammerdinga z 5. června na „vyčištění prostoru, v němž operují bandy, včetně prostoru Cahors–Airillac–Tulle“. Nedlouho poté přišel rozkaz, v němž se říkalo:

„Vývoj situace ohledně band v Centrálním masivu vyžaduje bezprostřední a brutální úder, podniknutý mocnými silami. Druhá obrněná divize SS se ihned shromáždí  a přesune do sektoru Tulle–Limoges...“

Zdůrazněme, že o přesunu do Normandie dosud nepadlo ani slovo!

V noci na 8. června vyrazilo 8500 mužů divize „Das Reich“, aby určený prostor vyčistilo, a o den později došlo k bojům ve městě Tulle na řece Corrèze, které 7. června osvobodily předtím jednotky „Franc-Tireurs et Partisans (FTP)“. Divize podnikla útok beze spěchu, přesto početně silnější partyzány zaskočila a ti se stáhli.

„Sto dvacet ,maquis‛ a jejich pomahačů bude oběšeno. Jejich těla budou vhozena do řeky,“ stálo na vyhláškách SS-Gruppenführera Lammerdinga.

Popravy pro výstrahu se nakonec zastavily na čísle devadesát devět. Sto jedna osob bylo deportováno, což vzbudilo zamýšlený účinek tím spíše, že šlo o výběr naprosto náhodný; mezi oběšenými byli i pronacističtí milicionáři, ba i pár kandidátů k SS... Možná se jednalo o odplatu za zabité příslušníky nevelké německé posádky, popravy a deportace ale zcela jasně naplňovaly vyšším rozkazem vytyčený cíl, který se neminul účinkem, byť byl dvojsečný.

„Hněv na ,maquis‘ za to, že přivolali na město pohromu, je mimořádně silný, hrůza z německé reakce pak vyhloubila mezi mými úředníky a okupanty těžko překlenutelný příkop...,“ psal prefekt z Tulle francouzské kolaborantské vládě ve Vichy.

Divize se po těchto represích rozmístila v určeném prostoru Tulle–Limoges, přičemž štáb pluku „Der Führer“ zůstal v Limoges samotném. Teprve poté, navečer 9. června, přišel rozkaz k přesunu do Normandie. Přesně stanovil odjezd divize na 11. června ve 12.00 hodin, což přineslo spousty těžkostí, které Lammerding shrnul v hlášení:

„Bojový potenciál divize byl mimořádně oslaben nedostatečnou motorizací, přesuny podnikanými v nepříhodném terénu, rozptýlením formace na 300 kilometrech a nedostatečným naplánováním pokud jde o operační plány i zásobování...“

Tahače i transportéry vykazovaly poruchy, chyběly pohonné hmoty, vzhledem k partyzánské činnosti nepřipadal v úvahu přesun po železnici a v Limousinsku sílil protinacistický odpor každým dnem. Pluk „Der Führer“ to pociťoval sám na sobě, neboť v noci z 9. na 10. června zajali partyzáni velitele 3. praporu Kämpfeho, který jel neopatrně daleko před kolonou.

„Jeden SPW (Schüztpanzerwagen, obrněný transportér, pozn. překl.) nalezl vůz velitele vpravo od silnice zcela vyloupený a se zapnutým motorem. Velitel byl deset minut před námi. Okamžité vyslání průzkumných hlídek zástupcem velitele nepřineslo výsledek,“  stojí v pochodovém deníku 3. praporu.

Partyzáni Kämpfeho ráno ve vsi Cheissoux popravili, což mohla jednotka jen tušit, neboť tělo nebylo nikdy nalezeno („padl ve Francii“, stojí v dokumentech u jeho jména), pátrání po něm i po dalším důstojníkovi SS však do určité míry ovlivnilo to, co následovalo. Lammerdingovi dalo záminku (pokud ji vůbec potřeboval), jak sám před pár dny napsal, „k brutálnímu úderu“. Opouštěl s částí divize zdejší kraj, kde to vřelo, přičemž druhosledové a slabé jednotky Wehrmacht i místní milice nedokázaly partyzánskou činnost omezit. Z jeho pohledu byl odstrašující zásah zcela na místě, musel však být tak surový, aby vzbudil strach široko daleko.

V této souvislosti je třeba upozornit na tradovaný omyl. Často se píše, zejména na internetových stránkách, věnovaných historii německých jednotek a zbraní SS, že oddíly divize „Das Reich“ přišly od Oradouru jaksi mimochodem, při přesunu na frontu v Normandii. Jenže přesun začal teprve 12. června ráno, zhruba šestatřicet hodin po masakru, o němž bude řeč. To znamená, že jednotka SS do něj byla 10. června vyslána zcela záměrně s úkolem provést naplánovanou „brutální akci“. Svědectví Jeana-Pierra E. (pozdější soudní výslechy neobsahovaly plná jména), příslušníka zbraní SS, jasně říká:

„Opustili jsme Saint-Junien hned po polední stravě a kolem třinácti hodin. Náhlý odjezd mě překvapil a já se jednoho kamaráda zeptal, proč s sebou nebereme zavazadla. Odpověděl mi, že se jedná o provedení výpravy, a vyprávěl mi, že ,maquis‛ zajali jednoho kapitána či velitele SS...“

Vojáci bez plných polních se na frontu nepřesunují... Znovu opakujme, že to bylo vskutku trestné či přepadové komando, vyčleněné se záměrem provést odstrašující úder na civilní obyvatelstvo; po akci se měla jednotka vrátit do Saint-Junien (od Oradouru leží zhruba deset kilometrů na jihozápad), naložit zbylý materiál, výstroj i věci vojáků a teprve poté vyjet směr Normandie.

Trestnou výpravou byla pověřena jen část pluku „Der Führer“, konkrétně necelá 3. rota 1. praporu, která čítala 207 příslušníku Waffen SS, z toho 137 bojově zařazených, přičemž zhruba šest desítek zůstalo ve vsi Saint-Junien jako zajištění a ostraha. První četu tvořilo 47 mužů, vyzbrojených dvěma lehkými kulomety MG 42 a puškami (z toho jedna s optickým zaměřovačem a jedna pro vrhání dýmovnic), ve druhé četě (s výzbrojí totožnou, jen místo vrhače dýmovnic tu byl vrhač granátů) bylo 58 mužů. Třetí četa v síle 32 příslušníků Waffen SS měla těžké kulomety. Krom toho tu byla četa velitelská, přesné složení není známo. Později dorazila k Oradouru jedna rota 1. praporu pluku „Der Führer“ v síle kolem 150 Waffen SS.

 O akci vědělo jen pár vyšších důstojníků, avšak to, že s rotou jede i velitel 1. praporu, SS-Sturmbannführer (ekvivalent majora) Adolf Dickmann, zkušeným nižším důstojníkům i poddůstojníkům mnohé napovědělo. Pětadvacetiletý zavalitý SS-Untersturmführer (ekvivalent podporučíka) Barth, Alsasan původem a velitel 1. čety, už při odjezdu svým podřízeným říkal:

„Uděláme dusno, uvidíte, co Alsasani dokážou...“

„Vyrazili jsme, celá rota, a nikdo nevěděl, kterým směrem jedeme. Opakovali nám ale, že hledáme velitele 3. batalionu, uneseného za okolností, které já neznal. Dojeli jsme před jednu obec a já si přečetl nápis ,Oradour-sur-Glane‛. (...)  Velení se ujal sám velitel praporu...,“ vypovídal pak jeden z příslušníků 3. roty.

SS-Unterscharführer (ekvivalent četaře) Boos dodal:

„Při příchodu do vsi nás zastavili a dali nám rozkazy.“

Mínil tím statek asi kilometr před Oradourem, na protilehlém břehu Glane. Pokyny k akci dával SS-Hauptsturmführer (ekvivalent kapitána) Kahn, velicí rotě.

„Velitel praporu této rozmluvě asistoval. Měl zkřížené ruce a mluvil jen málo,“ dodal řadový příslušní jednotky Jean-Pierre E.

  SS-Sturmbannführer Dickmann, velitel 3. praporu, vskutku neměl co dodávat, on už úkoly s SS-Hauptsturmführerem Kahnem probral... Kolona zatím stála a čekala na dohled od městečka bez jakéhokoliv zvláštního zajištění, bez sebemenších obav před přepadem či léčkou. Velitelé dobře věděli, že budou mít co do činění jen s neozbrojenými, mírumilovnými a nic netušícími civilisty!

 Klidné a šťastné městečko

Oradour, nesoucí přídomek podle říčky Glane (neboť jinak je v Limousinsku Oradourů vícero), měl podle statistiky z roku 1936 celkem 1574 obyvatel a rozkládal se v krajině, kterou v XIX. století nejednou vymaloval Camille Corot, na levém břehu klikatého a hodně zahloubeného říčního koryta, kde klapal mlýn a v němž chytali rybáři pstruhy. Z osmnáct kilometrů na východ ležícího Limoges sem vedla od roku 1911 tramvaj, zprvu parní, před druhou světovou válkou už ale elektrická. Počet obyvatel do roku 1944 poklesl, třebaže se do městečka přistěhovalo pár desítek lidí, zahnaných sem emigračními vlnami z let 1939–1940; nejprve to byli uprchlíci před Frankovou diktaturou ve Španělsku, pak utečenci z Alsaska a nakonec vysídlenci z Lotrinska. Během dalších let totiž někteří odešli na nucené práce, jiní se přihlásili dobrovolně, několik Alsasanů či Španělů se vrátilo a pár obětí si vyžádala válka. Jinak tu žili lidé nejrůznějšího politického přesvědčení i vyznání, ba i Židé, k nimž si režim ve Vichy počínal přece jen tolerantněji. Do politiky se nikdo hlasitě nemíchal, s partyzány a hnutím odporu nenavázal žádný z obyvatelů užší kontakt. Počátkem léta 1944 všichni doufali v invazi Spojenců, která měla přinést osvobození, a ti, kteří poslouchali Londýn, o vylodění v Normandii už něco málo věděli.

V Oradouru plynul čas klidně a v relativní hojnosti i za války, neboť půda všude kolem byla úrodná, Glane oplývala rybami, ovcím ani hovězímu dobytku nechyběla na stráních pastva a navzdory odvodům zbývalo dost pro trh i domácnosti. Byly tu ulice se jmény, zděné a většinou jednopatrové domy, čtyři koloniály, tři řeznictví, dva pekaři, jeden obchodník s vínem, cukrárnička, na deset kaváren, pět hostinců či restaurací, obchodník s látkami a oděvy, garáže a autodílna, ba i tři hotely, z nichž podnik jménem Milord proslul výtečnou kuchyní. Dojednávaly se zde obchody, jezdilo se sem na výlety nebo s udicemi... Náměstí vévodil goticky kostel z XV. století s ostře špičatou a o století mladší zvonicí, která se v čase války mohla změnit v opevněný donjon, obrannou věž.

Jméno Oradour prý pochází z francouzského „oratoire“, oratoř,což značí prostor pro modlitbu a pro oddělenou účast na bohoslužbě. Modlitby, ani obranná věž však městečku té osudné soboty 10. června 1944 nijak nepomohly. A k obyvatelům, kteří žili po staletí šťastně, se štěstí obrátilo zády...

 Raus!

Dvacetiletý Marcel Darhout spatřil kolonu pěti až osmi německý vozidel ve 13.45 od  holičství v Oradouru, které mělo tou dobou stále polední přestávku. Pětadvacetiletý Clément Broussadier vstoupil do holičství už otevřeného, a ve stejné chvíli, kdy německou techniku zaznamenal, si všiml, že ručičky hodin v oficíně ukazuji za dvě minuty dvě. Armand Senon zahlédl kolem tři čtvrtě na dvě, jak po silnici od Limoges, tedy východu, přijíždějí k mostu přes Glane dvě „automitrailleuses“ tj. vozidla s kulomety. Hubert Desourteaux, majitel zdejších garáží, zaznamenal ve čtvrt na tři v centru městečka průjezd pěti vozidel; ve třech poznal kamiony Ford 4,5 t, o dvou pak mluvil jako o transportérech s housenkovými pásy a pancéřováním na bocích.

            Všechny tyto dojmy a vzpomínky byly do jisté míry zkreslené a nedávaly představu o způsobu provedení první fáze akce. Část roty (3. četa) dostala po příjezdu do blízkosti Oradouru a po bojovém rozdílení povel sesednout. Jejím úkolem bylo přejít most a vytvořit uzávěru na vnějším obvodě města z východní strany. Ostatní projeli s Dickmannem a Kahnem skrze městečko na opačný konec, kde opět část (2. četa) sesedla a začala se po trojících rozmisťovat, aby uzavřela cesty od severozápadu. Nikdo nesměl dovnitř uzávěry a nikdo ven, zvláštní události se měly signalizovat světlicemi. Velitelská vozidla a 3. četa poté odjely zpět do centra, aby provedly další fázi plánu.

            „Muži byli ozbrojeni puškami, samopaly či kulomety, zbraněmi mířili na domy (...). Měli na sobě maskovací uniformy a chovali se jako střelci, připravení pálit,“ vzpomínal Broussadier.

On i ostatní pamětníci necítili při prvním průjezdů Němců strach, spíše jen zvědavost a údiv, teď však se jich začínala zmocňovat nejistota a úzkost rychle rostla. Matky se ohlížely po dětech, některé se rozběhly, aby je měly pod dohledem. Pak Desourteaux i ti, kteří přihlíželi z holičství v centu Oradouru, spatřili, jak vojáci přivádějí obyvatele předměstí.

„V té době vešel jeden z Němců dovnitř, popadl mě za rameno a zvedl. Těsně za ním stál jiný se samopalem. (...) Jeden z nich mě znovu chytil za rameno, vystrčil mě ven a řekl: ,Raus!‛ Viděl jsem, jak další Němci odvádějí lidi směrem nahoru do městečka, a tak jsem šel s Josefem, holičským pomocníkem, za nimi. Tak jsme se dostali na tržiště.

„Champ de foire“, tržiště, tvořilo rozlehlý prostor přibližně trojúhelníkového půdorysu na severovýchodní straně centra, obklopený po obvodě domovní zástavbou či zídkami. Z hlediska celé operace bylo mnohem příhodnější než východní rynek s kostelem, který přiléhal k říčnímu břehu a odkud by mohli jak stádo shánění obyvatelé snadněji uniknout. 

U pár jedinců se v té chvíli probudil pud sebezáchovy. Hubert Desourteaux prchal přes zahrady se svým pomocníkem a za sebou slyšel výstřely pušek. Marcel Darthout vyrazil přes zahrady k řece, padl ale do rukou strážnímu kordonu a musel se připojit k davu, hnanému na tržiště, které se zvolna plnilo. Jednadvacetiletý Maurice Beaubreuil si se starším bratrem vzpomněl na skrýš pod kuchyní v domě Mercierových. Sedmnáctiletý Martial Brissard se schoval na půdě, zamkl za sebou a pak už jen skulinou sledoval, jak z domu odvádějí jeho rodiče i sourozence. Podobně reagovalo i několik dalších duchapřítomných, dokonce i osmiletý školák Godfrin, jenž později vypovídal:

„Běžel jsem moc rychle a už ve škole jsem ztratil jeden pantofel (...), popadnout jsem ho ale nezkoušel, protože nebyl čas. Šel jsem skrz trní... (...) Máma nám říkala, že když přijdou Němci, máme utéct do lesa...“

Hochovi se podařilo k němu doběhnout, přeplavat Glane a skrýt se mezi stromy na druhém břehu, i když za ním běželi dva vojáci. Byl jediným šťastlivcem mezi všemi dětmi ze čtyř oradourských škol...!

Poslední tramvaj do Oradouru

Ozbrojení SS stále přiváděli na tržiště ty, které vyhnali z domu.

„Viděl jsem, jak některé ženy pláčí, jiné drží děti za ruce a tváří se statečněji, jako kdyby doufaly. Řada žen sem přišla s kočárky. Vzpomínám si, že jsem viděl i strace, kterého bylo nutno podpírat; vypadal, že ho vytáhli z postele,“ vyprávěl Marcel Darhout.

Ono „shromáždit všechny bez rozdílu“ mělo své kruté výjimky. Sedmasedmdesátiletého Pierra Girouxe zabili vojáci v posteli a těla několika ženských oběti, nalezená po tragédii v domech, chlévech, stodolách i kůlnách, nesla stopy svědčící o znásilnění...

V té chvíli přijela do Oradouru z Limoges tramvaj. Nešlo o pravidelnou linku, ale o inspekční jízdu a elektrický vůz přivážel jen tři úředníky dopravní společnosti. Vůz zastavil před mostem a úředník jménem Chalard z něho vystoupil, aby zjistil, co se děje, neboť kolem vedli příslušníci SS skupinu lidí z předměstí. Čím se provinil, není jasné, vzápětí ho ale zkosila dávka ze samopalu a jeho tělo hodili vojáci z mostu do řeky.

Bylo kolem třetí odpolední, když na obšancované a šesti lehkými kulomety střežené tržiště dovedli jiní SS všechny školou povinné děti i s učiteli. To už se ti dohromady sehnaní začali třídit, osoby ženského pohlaví napravo, muži a chlapci nalevo. Někteří vojáci se zjevně nudili, posedávali či polehávali, zbraně však žádný neodkládal. Po nějakém čase jeden z důstojníků vyvolal prostřednictvím tlumočníka starostu a nařídil mu, že musí určit padesát rukojmí. Doktor Desourteaux mu odpověděl:

„Proti žádnému z obyvatel nic nemám a rukojmí určit nemohu.“

Nabídl pouze sám sebe a členy vlastní rodiny, což důstojníka neuspokojilo.

Jak dlouho Oradourští na tržišti stáli? Hodiny, možná i dvě, a po celou tu dobu v nich sílily pocity strachu i úzkosti. Nikdo si jich příliš nevšímal, žádný z vojáků neprovedl kontrolu dokladů, ani slovo nepadlo o tom, proč tu jsou a co se bude dít. Směli si dokonce sednout na obrubníky, vyskočili ale, když pochopili, že se ženy a děti mají přesunout do kostela na sousedním rynku.

„Ve chvíli, kdy jsem odcházela se ženami a dětmi, se odehrály srdceryvné scény loučení. Němci tolerovali, či spíše nedokázali zabránit, abychom se s blízkými neobjali. Proběhlo to rychle. Cestou do kostela nás Němci obklopili z obou stran,“ vypovídala Marguerita Rouffanche a Marcel Darthout tuto výpověď doplnil z mužské strany:

„Třebaže mi bránili, otočil jsem hlavu, aby viděl zástup odcházet. Některé ženy a děti zoufale křičely. (...) Viděl jsem ženy omdlévat. Jiné je zvedaly, aby mohly se zástupem, obklopeným ozbrojenými Němci, pokračovat dál.“

 

Poprava mužů a vraždění v ulicích

Když muži osaměli, konečně k nim promluvil přes tlumočníka SS-Hauptsturmführer Kahn a chtěl vědět, kdo ukrývá zbraně či pomáhá partyzánům. Pak, zhruba kolem čtvrté odpolední, začalo rozdělování  do skupin, které jednotlivá družstva odváděla do okolních užitných budov.

            „Kahn shromáždil velitele družstev a řekl nám, že ti muži musí být na rozkaz velitele praporu okamžitě zastřeleni. Kahn měl dát signál k zahájení palby výstřelem ze samopalu. Žádné jiné vysvětlení jsme nedostali. Vrátil jsem se tedy ke svému družstvu a předal rozkaz. Kahn byl pět metrů za mnou. Dal signál a my zahájili palbu...,“ vypověděl SS-Unterscharführer Boos.

            Marcel Darthout stál vmáčknutý až vzadu ve skupině čtyřiceti mužů a chlapců v jedné kůlně proti šesti Němcům, z nichž dva si lehli a jeden chroupal cukr, který vytáhl z kapsy:

„Zaslechli jsme, jak zvenčí práskl výstřel, a po něm následovaly dávky z automatických zbraní. Na strohý povel na nás těch šest Němců vyprázdnilo zbraně. Při první dávce mě dvě kulky zranili na lýtkách. Zhroutil jsem se a dostal dvě rány do boku. Za pár minut na mne napadaly mrtvoly a kulomety stále štěkaly. Slyšel jsem sténání raněných.  Nebyl to křik, spíš dušený nářek. Byl jsem pod raněnými přimáčknutý, dusil jsem se a tekla na mne krev mých nebohých kamarádů. Když dávky ustaly, přistoupili Němci blíž, aby několik z nás dorazili. Slyšel jsem, jak natahují závěry. Čekal jsem ránu z milosti, Němci ale na nás naházeli slámu, seno i další věci, načež odešli, aniž mě vypátrali.“

Proč, to z německé strany dořekl SS-Unterscharführer Boos:

„Exekuce trvala jen pár minut. Pak jsem dostal od Töpfera a Kahna rozkaz dát na těla slámu a nalít na ně olej.“

Marcel Darthout dovyprávěl zbytek toho, co se odehrávalo v Laundyho kůlně:

„Když  už nebylo uvnitř slyšet kroky, pokusil jsem se změnit polohu, protože mě dusila tíha. Rukou jsem se dotkl souseda a tiše jsme si vyměnili pár slov. Byl to pan Aliotti. Povídal, že má přeražené obě nohy. Volal svoji ženu, děti, a pak povídá: ,Adieu!‛. (...) Asi po čtvrthodině zapálili Němci slámu a seno, co na nás naházeli, dokonce na nás hodili i pochodně. Oheň se rozhořel hodně rychle a já za okamžik cítil, jak mi plameny olizují vlasy. Šaty na mně také začaly hořet, cítil jsem oheň na ramenou a křičel na kamarády, ať utečeme, i kdyby nás měli zastřelit. Vyprostil jsem se, čekal přitom kulku, která mě dorazí, k mému překvapení ale Němci zmizeli. Ve stodole nás bylo pět, ostatní shořeli, někteří určitě zaživa v těch plamenech. Borie, jeden z těch přeživších, rychle zvětšil díru která byla ve zdi (...). Protáhli jsme se jeden po druhém otvorem, kamarádi mi v tom pomohli. Pak jsme se schovali ve slámě...“

Uniklo šest mužů, z nichž jeden ještě zemře.

V dalších pěti budovách, v Boucholově a Milordově stodole, v garážích Desourteauxově a Potaraudově i v Denisově skladu vína, se před hlavněmi pěti jiných družstev Waffen SS, z nichž každé mělo po dvou kulometech, odehrála podobná jatka. Víme o nich pramálo, neboť tam nikdo nepřežil.

Poprava mužů proběhla rychle, doslova v pár minutách, metodicky a s německou důkladností. Nic netušící oběti nekladly odpor, nebouřily se, nikdo neutíkal, nezpanikařil a nekřičel, dokud nezazněly výstřely. Vykonavatelé rozkazu poté na povel odešli a začali beze spěchu prohledávat domy. Občas si vzali ze zásuvek cennosti, peníze či nicotnosti, spousty věcí, to ostatní, potraviny, kola, hudební nástroje a cennější „trofejní kusy“ vybavení ale vynášeli ven a nakládali na automobily. Vyrabovány byly obchody, ať už se ve skladech a v regálech nacházely potraviny či látky, z chlévů se vyváděl dobytek, který vzápětí potkal osud lidí s jedním rozdílem: zvířata byla zabíjena rychleji a čistěji. Z garáží vyjížděli vojáci s civilními automobily, které měly od této chvíle alespoň zčásti doplnit chybějící dopravní prostředky divize „Das Reich“. Pak SS polili v domech podlahy i nábytek benzínem a zapálili. Občas oheň podpořili palbou zápalnými náboji, či jednoduše přebytečné bedničky munice naházeli do ohně. Tu a tam někdo vhodil dovnitř granát a občas zazněla dávka ze samopalu či třeskl výstřel z pušky, to když z dýmu či ohně vyběhli ti, kteří se uvnitř do té chvíle skrývali. Někdy nebylo třeba ani střílet...

„Řekl nám, že právě zabil kolbou jednu ženu a její dítě, které našel v komoře nedaleko kostela,“ vypovídal u soudu o řadovém příslušníku Pakowskim jeden z jeho druhů.

Tehdy se už odehrávalo druhé dějství dramatu a bylo ještě hroznější než to první!

Peklo ve stánku Božím

Na tři sta padesát žen a dětí včetně hochů do čtrnácti let nahnali příslušníci Waffen SS do oradourského kostela. Svědectví se ze strany obětí zachovalo jen od paní Marguerity Rouffanche, neboť ta jediná přežila!

„Zůstaly jsme v tom kostele hodinu a půl (...) Nikdo už nemluvil. Tiskla jsem k sobě své dvě dcerky a něčího sedmiměsíčního hošíka. (...) Všechny dveře byly zavřené a vevnitř nás žádný Němec nehlídal. Celá kostelní loď byla plná. (...) Po hodině a půl otevřeli Němci vrata a začali na oné straně kostel vyklízet. (...) V té chvíli dva Němci (...) postavili před oltář krabici měřící asi 0,80 metru nazdél. (...)  Hned nato Němci bez jediného slova odešli a vůbec si nás nevšímali. Došlo mi, že vyhodí kostel do povětší a nás s ním. Přesto zůstali všichni klidní. Za pár okamžiků se z krabice ozvala malá rána a začal z ní stoupat černý, štiplavý a hustý dým, který zaplňoval kostel: Ten dým dusil a ženy i děti začaly křičet. (...)

Prchala jsme k sakristii s oběma dcerkami a sousedkami, abychom unikli zadušení. Křik sílil, nářek rostl a nakonec určitě Němce nahněval. Začali střílet dávkami skrze okna sakristie. Moji nejmladší dcerku vedle mně kulky zabily, prostřelily jí krční tepnu. Začala jsem dělat mrtvou. Lehla jsem si na podlahu. Chvíli nato vpadli do sakristie Němci a začali ode dveří pálit. Oběti spustily strašný křik.  (...) Když dávky dozněly, vešli Němci do kostela a postavili hranici, snesli na ni slámu, pochodně, naházeli tam kostelní židle i lavice a zapálili oheň. Když jsem uviděla plameny, vylezla jsem ze sakristie, abych se schovala za oltář. Spatřila jsem schůdky, používané při obřadech, a vylezla na ně, abych dosáhla k jednomu z oken, k tomu nalevo, a tím jsme se vrhla ven. (...) Sousedka, (...) matka sedmiměsíčního děcka, mě tím oknem následovala. Podávala mi děcko, já ho ale nestihla včas chytit. Pak jsem uslyšela kolem svištět kulky, vyskočila jsem a prchala do zahrady. (...) Dávky mě zasáhly, pět kulek mě trefilo do nohou a do ramene...“

SS-Hauptsturmführer Kahn, řídící akci v kostele, byl nepříjemně zklamán, že nálož vevnitř nevybuchla a že se kostel nezhroutil. Vydal povel, aby nejbližší družstvo dorazilo ty uvnitř střelbou a granáty.

„Viděl jsem poddůstojníky, zejména toho, co se jmenoval Boos, jak hodili do kostela, ze kterého se ozývaly křik a nářek, nejméně půltucet ručních granátů s dřevěnými rukojeťmi. Pak vpadli poddůstojníci dovnitř, aby zbytek vyhladili palbou z samopalů,“ vypověděl jeden z SS.

Podle svědectví dalšího příslušníka stál SS-Sturmbannführer Dickmann, velitel 3. praporu, před kostelem se založenýma rukama a sledoval, jak vojáci nesou dovnitř další nálož.

„Krátce nato došlo k výbuchu, za pár minut byl vnitřek kostela v plamenech a z oken stoupal dým. (...) Ve chvíli, kdy byl kostel zapálen, se zevnitř ozval křik, ale slabší, než předtím. (...) Na náměstí leželo pod povozem leželo tělo asi ročního děcka...,“ pokračuje jedna z výpovědí a jiná dodává:

„Zůstali jsme, dokud se klenba kostela nezhroutila.“

 Zločin bez trestu

Kolem devatenácté či dvacáté hodiny (což je ve výpovědích relativní, často lze těžko určit, zda šlo o tzv. berlínský čas, používaný i režimem ve Vichy, obdobu našeho tzv. letního času, či skutečný čas podle slunce) přijela z Limoges další tramvaj, tentokrát s cestujícími, byla ale zastavena už daleko před mostem a cestující, muži i ženy, museli vystoupit. Pár z nich mělo v Oradouru své blízké, a teď spatřili město v plamenech...

            „Bylo nás pět či šest mužů a osm či deset žen. V nepřítomnosti velitele odřadu velel poddůstojník, který nám naznačil, že musíme počkat. Během našeho pobytu na velitelství se nepřestávali muži, kteří nás střežili a byli všichni Němci, smát na ženy a dávali najevo rozjařenost podobnou té, jakou člověk zakouší po dobře odvedené práci,“ vyprávěl jeden z cestujících.

Když pak velitel přišel, prolétl doklady zadržených bez zájmu, líně a téměř roztržitě, načež utrousil ke svým podřízeným pár slov. Byl to rozkaz, ať pošlou celou skupinu i tramvaj nazpět.

            „Můžete si říkat, že jste měli štěstí,“ prohodil k cestujícím z tramvaje dobrou francouzštinou jeden německý voják.

Měli opravdu štěstí? Ano, ale jen pokud šlo o jejich vlastní život. Němci všem z tramvaje řekli, ať vypadnou, ať zmizí! Odejeli dřív, než mohl Unterscharführer Lauber, který zuřivě gestikuloval a křičel, že je třeba všechny ty civily zabít, prosadil svou...

Mezi devátou a půl jedenáctou večer vyklízely jednotky SS postupně Oradour, který se v ohni, dýmu a explozích měnil v trosky. Zůstaly tu jen nevelké hlídky a mrtví, jejichž počet se oficiálně udává na 642 osob, byť si nikdo nemůže být zcela jistý, zda to je úplné číslo... Přežilo, jak jsme už řekli, pět mužů a jedna žena...

Vrazi se vraceli v dlouhé a plně naložené koloně zpět, zčásti do Limoges, většinou však až do Saint-Junien. Tam se spojili s ostatními částmi pluku „Der Führer“, který čekal na slíbené náhradní díly pro techniku. Teprve nazítří, 11. června ve 22 hodin 32 minut, dostali velitelé určenu osu přesunu do Normandie. Pluk se dal na cestu 12. června ráno a o dva dny později dorazil do prostoru u Caumontu. Kolem 9000 příslušníků divize „Das Reich“ zůstalo v oblasti Toulouse, neboť je nebylo čím přepravit.

Zbývá snad už jen říci, co se stalo s těmi, kteří měli masakr v Oradouru na svědomí, ať už jej přímo prováděli, či k němu dali souhlas, případně byli nadřízenými velitelů, kteří zločin provedli. Bude lepší se omezit jen na ty, jejichž jména v tragickém příběhu padla, i tak půjde o výmluvný výčet.

SS-Gruppenführer Heinz Lammerding, velitel divize „Das Reich“, byl sice ve Francii odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, Spolková republika Německo jej ale nevydala a on zemřel v lednu 1971 jako svobodný občan.

SS-Obersturmbannführer (do této hodnosti byl povýšen v listopadu 1944) Otto Weidinger, velitel pluku „Der Führer“, stanul roku 1947 před francouzským soudem, vina na oradourském zločinu mu ale neprokázali a on byl roku 1951 propuštěn na svobodu. Později napsal oficiální kroniku divize „Das Reich“ i knihu „Tulle und Oradour,“ jejíž šíření bylo z celkem pochopitelných důvodů ve Francii zakázáno.  Zemřel ve Würzburgu jako vážený občan v roce 1990.

SS-Sturmbannführer Adolf Dickmann, velitel 3. praporu pluku „Der Führer“, byl zabit 29. června 1944 v Normandii a spěšně, bez vojenských poct, pohřben.

SS-Hauptsturmführer Otto Kahn, velitel roty, byl ve Francii dvakrát v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, přesto žil pod svým vlastním jménem a na svobodě v Německu, kde zemřel roku 1977.

SS-Untersturmführer Heinz Barth byl prakticky jako jediný za zločiny v Oradouru odsouzen, ne však ve Francii, ale soudy tehdejší Německé demokratické republiky. Stalo se tak až roku 1983, v roce 1997 byl s ohledem na špatné zdraví propuštěn.

SS-Unterscharführer Georges René Boos (Alsasan, tudíž de facto před válkou i po válce Francouz) byl sice francouzským vojenským tribunálem v Bordeaux odsouzen spolu s jedním dalším mužem k trestu smrti, jeho obhájci ale využili politiky usmiřování Německa s Francií a získali pro oba milost. Roku 1958 byl propuštěn na svobodu.

Víc není třeba dodávat!

BANDITÉ, KTEŘÍ KRADLI PRO KRÁLE

I tento příběh, který jsme převzal ze své knihy Sňatky se smrtí (MOBA 2008), patří do napoleonské historie, neboť ukazuj nejen Robespierrův konec, ale i to v jakém stavu se Francie po svržení Robespierrova jakobínského teroru ocitla, s čím se marně potýkaly thermidoriánský Konvent i Direktorium a co krom mnoha jiných věcí čekalo Prvního konzula Bonaparta; teprve on s banditismem na cestách skoncoval...

Noc na 10. thermidor (Tassaert)

KRÁST PRO KRÁLE, ANEB PODIVNÝ PŘÍBĚH Z KONCE  FRANCOUZSKÉ REVOLUCE

Francouzská revoluce ve druhém roce republiky, tj. koncem roku 1793 a v první polovině roku 1794, kulminovala, lze-li tak označit její nejradikálnější období. Vnitropolitický boj o moc mezi stranami a zejména vrcholnými institucemi, Konventem (voleným orgánem, který nahradil Zákonodárné shromáždění), pařížskou Komunou (revoluční nástupkyní pařížské samosprávy, tj. radnice) a do jisté míry i Výborem veřejného blaha (což byl nejmocnější orgán výkonné moci), nabral na obrátkách, v jejichž soukolí a pod gilotinou končili rychle za sebou ti, kteří prohráli. Když padli umírněnější Girondini, začali mezi sebou zápasit frakce vítězných Montagnardů a teror se změnil v nástroj i politickou linii. Posloužil k odstranění těch, kterým se říkalo zběsilí, po nichž následovali kordeliéři, hébertovci i dantonovci a moc se ocitla v rukou sansculottů či jakobínů, úzké skupiny, představované především Maximilienem Robespierrem, Saint-Justem či Collotem d’Herbois. Nastal čas, jemuž se říká Velký teror, a gilotina se oficiálně považovala za jediný prostředek, jímž šlo udržet na uzdě nepřátele revoluce. Zmizelo právo na obhajobu i předběžný výslech, soud už rozhodoval jen mezi propuštěním a popravou, leč toto násilí nic neřešilo. Ekonomika i obchod prudce upadaly, chudí ještě více chudli a ti majetnější z prominentů nového režimu dostávali strach, že si revoluční ostří najde i je.

Konec krveprolévání ještě neznamená konec krveprolití

Vše vyvrcholilo 26. července 1794, podle republikánského kalendáře 8. thermidoru roku 2, kdy stále méně oblíbený Robespierre napadl v Konventu své protivníky. Nikoho nejmenoval, o to víc ale vylekal potenciální nepřátele či ty, kteří se obohatili, získali moc a dál revoluci hnát nehodlali. Už následujícího dne bylo na zasedání Konventu rozhodnuto o zatčení Robespierra, Saint-Justa a dalších. Pařížská Komuna sice volala na svoji obranu do zbraně, odhodlaných se ale sešlo pramálo a onoho dne vláda teroru padla stejně krvavě, jako doposud vládla. Robespierrovi přívrženci sklidili, co zaseli. Není bez zajímavosti nahlédnout do podrobností, které v učebnicích nejsou a pro něž není v kompendiích místa, jež však barvitě líčí, jak onen převrat 9. thermidoru probíhal a co ty, kteří prohráli, čekalo. Bylo by to ovšem dlouhé vyprávění, proto se omezme jen na obsazení radnice, postavu Maximiliena Robespierra a na nastínění poměrů, jež po jeho pádu zavládly. To vše s naším příběhem souvisí.

            Útok na pařížskou radnici, jak vyplývá z hlášení občana Dulaca, člena Výboru veřejného blaha, nenarazil na odpor, což samo o sobě svědčí a slabosti vlády teroru:

            „Nikdo se nebránil a, podivuhodná věc, my vešli dovnitř v tak malém počtu, že nás bylo doslova pár. To proto jsem křičel, že probodnu každého z městských úředníků, který si sundá šerpu. Nikdo se toho neodvážil, a i tribunové, které jsem pozatýkal, byli jak zkamenělí…

            Jeden úředník Dulacovi prozradil, kde má hledat Robespierra, a on tam hned vyrazil:

„Vskutku jsem ho tam našel, ležel na stole, zasáhla ho kulka z pistole, která mu urvala asi jeden a půl palce horního rtu a vyšla mu pod pantem levé tváře…“

            Robespierrův osud nejbarvitěji vylíčil jeden z útočníků na pařížskou radnici, kde Komuna zasedala a v níž se pokusila o obranu. Byl to dělům velící žandarm s nepříliš libozvučně znějícím jménem Merda a ti, kteří trochu francouzsky znají, snadno pochopí, proč se raději podepisoval jako Méda; pro ostatní podotýkám, že by se mohlo přeložit jako Hovňousek. S žandarmy, k nimž se přidali i granátníci, kteří měli Komunu původně hájit, prošel radničními chodbami až k zavřeným dveřím sekretariátu, zabušil na ně a kdosi mu je otevřel:

            „Vidím tu padesátku dost rozrušených mužů; rámus mých děl je překvapil. V jejich středu poznám Robespierra staršího, sedí v křesle, levým loktem se opírá o kolena a hlavu si podepírá levou dlaní. Skočím po něm, přitisknu mu hrot šavle na prsa a povídám mu: ,Vzdej se, zrádče!‘ Zvedne hlavu a řekne mi: ,To ty jsi zrádce a já tě dám zastřelit!‘ Po těch slovech popadnu levačkou jednu ze svých pistolí, přendám ji do pravé ruky a vystřelím. Myslel jsem, že trefím hruď, kulka ho ale zasáhne do brady, roztříští mu levou horní čelist a on padne do křesla. Výstřel mé pistole zaskočí jeho bratra a ten se vrhne z okna. V té chvíli propukne okolo veliká vřava. Křičím ,Ať žije republika!‘, moji granátníci to slyší a odpovídají, zmatek mezi spiklenci (Merda tím míní členy Komuny) vrcholí, rozprchnou se do všech stran a já zůstávám pánem bojiště.

            Robespierre mi leží u nohou, přijdou mi říci, že Henriot prchá tajným schodištěm, já mám ještě jednu nabitou pistoli a rozběhnu se za ním. Na schodišti uprchlíka doženu, jenže ten, koho odnášejí, je Couthon. Průvan mi zháší světlo, vystřelím naslepo, minu ho, zasáhnu ale do nohy toho, co ho nese. Vyjdu zpět vzhůru, pošlu pro Couthona, za nohy ho přivlečou do hlavního jednacího sálu (…). Robespierre a Couthon leží hned pod tribunou. (…) Granátníci se na Robespierra a Couthona vrhnou, myslí, že zemřeli, za nohy je vlečou až k nábřeží Pelletier. Tam je chtějí hodit do vody, já se proti tomu ale postavím a předám je kompanii z Gravilliers, aby je střežila. Rozednilo se, bylo vidět, že ještě žijí; hned jsem je dal přenést k ošetření a do Conciergerie. Nic nelze přirovnat k utrpení, jaké museli zakoušet během osmnáctihodinové agónie…“

            Dopis jednoho z vítězů pak už jen shrnul, co následovalo:

            „Všichni poslanci (Komuny) byli postaveni mimo zákon, tj. oba Robespierrové, St.-Just, Couthon, Lebas a pár jejich věrných přátel (…). Už drahný čas si nedělali iluze. Byla s nimi smrt. Nehnuli brvou, ani jednou nevykřikli. Zůstali klidní a chladnokrevně čekali na osudnou chvíli…“

            Lebas si vzal tužku a na papír napsal před popravou dvouverší, Saint-Just někde našel dýku a pokusil se probodnout, strážný mu ji ale včas vyrval.

„Ještě téhož dne v půl osmé večer,“ stojí v tomtéž dopise, „kráčelo dvaadvacet obětí na popraviště za potlesku davu stejně velikého jako pitomého, takového, jaký by se klidně a zbaběle zapřáhl do jejich triumfálního vozu, pokud by je Štěstěna nerozdrtila a otočila je svým kolem vzhůru…,“ napsal jeden z vítězů.

            Přiléhavá slova!

            Soud byl stejně rychlý jako za Velkého teroru a předseda Scellier se hlavního obžalovaného jen optal:

            „Jsi vskutku Maximilien Robespierre, stár pětačtyřicet let, narozen v Arrasu, bývalý poslanec Národního konventu?“

            Zraněný nemohl mluvit, jen slabě přikývl a dva další muži jeho totožnost potvrdili. Pak Scellier přečetl dekret, který stavěl donedávna všemocného vládce nad životy i smrtí Francouzů mimo zákon a žalobce Fouquier-Tinville žádal, aby byl zákon uplatněn. Víc se neprojednávalo ani u Robespierra, ani u ostatních a v šest večer vyjela kára s dvaadvaceti odsouzenými na Place de la Révolution (dnešní Place de la Concorde), kde už stála smontovaná gilotina, převezená sem od brány du Trône, i mistr popravčí Charles-Henri Sanson. Robespierre musel přihlížet popravě devíti svých soudruhů, mezi nimi i Saint-Justa, kterého měl nejraději a jenž mu při výstupu na lešení řekl prosté:

            „Adieu! Sbohem!“

Raněný Robespierre

            Došel k lávce gilotiny sám, musel však ještě přetrpět, když mu strhávali obvaz ztvrdlý zaschlou krví. To byla jediná chvíle, kdy vykřikl, neboť bolest se nedala vydržet. Už za okamžik ukázal Sanson jeho hlavu řvoucí lůze podobně, jako to učinil s hlavou krále Ludvíka, královny Marie Antoinetty, Dantona a stovek jiných… Následujícího dne potkal týž osud 71 Robespierrových přívrženců, převážně členů Komuny. Jakobínský teror skončil, nastalo však to, čemu historie říká bílý či thermidoriánský teror, a obětí byli tentokrát jak bývalí skalní revolucionáři, tak i nevinní, neboť msta z utrpení, vášní, strachu a z krve zrozená si nevybírá…

Nový druh teroru

Onen nový druh teroru, který vzklíčil z podobné setby a v němž vítězové účtovali s poraženými, bezpochyby zasahoval menší skupiny osob a nenesl s sebou už všeobecnou psychózu strachu, jakou vyvolal fanatismus robespierrovců; zavládl jaksi skrytě, jako kdyby se za něj jeho nositelé hanbili. Vraždili také, současně však svoje vraždy omlouvali a zdůvodňovali.

            „Revoluce si počínala s hroznou přímočarostí, kráčela chaosem, avšak netajila se tím. Myšlenky práva, pořádku, rovnováhy i pouhé pomyšlení na uspořádání ji uvádělo v zuřivost, její vztek ale byl stejně krutý a naivní jako vztek tygra. Prolévala krev, neboť krev byla dobrá, její kati si ale nebrali na zkrvavené ruce rukavice; ukazovali je obnažené. Byla to krutost, byl to vztek, ne však zklamání. Thermidorská reakce naopak představovala sebe samu pod rouškou nejzářnějších sociálních myšlenek. Ozbrojila se ve jménu civilizace, ve jménu kultu svržení svatokrádežných rukou, ve jménu kanibaly nemilosrdně pošlapané lidskosti, ve jménu krásna, které revoluční vandalové nemilosrdně pošlapali,“ tato slova napsal Charles Nodier, který ony časy zažil.

            Vítězové ovšem měli krom pomsty a snahy o upevnění pozic i jiné starosti a zájmy, které se projevily jako kontrast všeho donedávna zatracovaného a obrovský výbuch toho, co si museli majetnější odpírat. Devátý thermidor smetl nejen hlavy jakobínů, ale i jejich způsoby. Strohé šaty, či dokonce dlouhé pruhované kalhoty a frygické čapky byly rázem pro smích, zmizely jakobínské fráze a místo nich nastoupila přehnaně vyumělkovaná mluva a přímou hrubost nahradila v mravech rafinovaná nestoudnost. Ty tam byly schůze či úlitby bohyni Rozumu a křiklavé řečnění politických klubů. Zpěv revolučních písní vystřídaly hudební slavnosti, duchaplná konverzace v salonech, návštěvy kaváren, které rostly jak houby po dešti. Ti, kteří švitořili a módně šišlali, byli stejně krutí jako Jean-Paul Marat, avšak zabíjeli pod pláštíkem dobrých způsobů. Mnozí z nich na sobě měli skvrnu udavačů, zbabělců či dokonce osob, které se na teroru předchozích let podílely, o to horlivěji však minulost nyní zastírali.

            Nejmódnější výstřelek tvořily krátce po thermidorském převratu bals des victimes, plesy obětí; nikdo, komu gilotina nevzala někoho z příbuzných, na ně neměl přístup. Vzorem v salonech i na ulicích se stal elegán roku 1795, jehož karikaturu nám zanechal malíř Horace Vernet a popis Charles Nodier:

            „Krátký kabát hranatého střihu, semišová vesta s osmnácti perleťovými knoflíky, dlouhé, až na ramena splývající napudrované vlasy, jimž se říkalo psí uši, ohrnuté jezdecké boty, zelená vázanka a hůl s perletí…“

            Těmto švihákům se říkalo posměšně Incroyables, Neuvěřitelní, to podle slova, které měli v ústech takřka při každé větě.

            Paříž udávala tón ve všem, v módě, vlně rozmařilosti, proměně mravů i v pomstychtivosti a její příklad následovala jiná velká města, zejména na jihu: Marseille, Toulon, Nîmes a Lyon. Tam všude se teď trestalo bez výběru i soudů a jako samozvaný kat vystupovala zejména Jeunesse de Fréron, Fréronova mládež, což nebyla ani tak organizace, jako spíše módní hnutí, a beztrestnost, se kterou urážela, bila i vraždila za noci stejně jako ve dne, povzbuzovala další. Na francouzském jihu se revoluci nikdy nepodařilo předrevoluční ideje zcela vymítit, proto zde thermidoriánská reakce vypučela nejvíce, byť tu vzniklo i cosi odlišného. Předně se na jihu rozbujely organizované lupičské bandy, což byla reakce na stále horší životní podmínky, nedostatek zboží i růst cen. Některé z těchto band opentlily loupení a vraždění slovy o mstě, což ve své podstatě značilo vyřizování účtu, a přidaly k tomu proklamace o tom, jak usilují o návrat monarchie i starých hodnot. V praxi ovšem vypadala atmosféra tak, jak popsal při líčení zcela konkrétních událostí Nodier:

„Masakr překvapoval oběti nehybné; byly vražděny ve svých obydlích a zůstávaly ležet na krvavé podlaze ještě dlouho poté, co jejich těla vychladla. Během té doby se na ně ženy dívaly netečně, s dětmi v náručích, a ta děcka tleskala ručičkama. Viděl jsem jednoho sedmdesátiletého starce, známého mírnou povahou a zdvořilostí, která se cenila v provinčních salonech víc než cokoliv jiného. Byl to jeden z těch dobře vychovaných mužů, kteří už zvolna vymírají (…). Viděl jsme ho, říkám vám, jak si nemohoucí paži unavuje tím, že buší rákosovou hůlkou se zlatým knoflíkem do těla, v němž vrazi zapomněli zhasit poslední jiskru života a které prozradilo pozdní agónii poslední křečí…“

Takovým vraždám i přepadům se posměšně říkalo Réveil du Peuple, Probuzení lidu, a pokud oběť zemřela bodnou či střelnou ranou, mohla být před smrtí naposledy šťastna, neboť jedna z tlup se specializovala na opékání živých na otevřeném ohništi a na rožni…

            Věci byly ve Francii složitější o to, že všichni hledali, co bude po pádu jakobínů dál. Pařížská vláda, což byl thermidoriánský Konvent, ještě neměla moc pevně v rukou, nic příliš nefungovalo, ani soudy, ani policie, a bylo otázkou, zda se z Francie stane umírněná buržoasní republika majetných, či se rozehnaným radikálům povede znovu uchopit moc, nebo jestli se dokonce vrátí monarchie. Chaos byl o to větší, že ani zastánci té či oné ideje neměli jasno v konkrétních věcech nebo osobách. Za těchto okolností bojovali spíše za představy, než za cíle.

            Ve všeobecném zmatku, proměnách a bezvládí se v Lyonu zrodilo souručenství, které si dalo, či dostalo jméno Compagnie de Jéhu, Společenství (nebo Rota, možná i Bratrstvo) Jéhu. Někdy se mu omylem říkalo Compagnie de Jésus, s Ježíšem ale nemělo nic společného. Jménem odkazovalo k Jéhuovi, biblickému desátému židovskému králi ze Druhé knihy Královské. Toho trápila královna Jezabel, modloslužebnice pohanského Baala, do té míry, až ji kázal vyhodit z okna, načež velel pobít všechny její děti i příznivce babylonského kultu.

            Paralela mezi Jezabel s uctívači Baalovými na jedné straně a jakobíny na straně druhé se zdála být trefně symbolická a členové tohoto souručenství dokázali 4. května 1795, že berou příměr vážně. Toho dne zmasakrovali pečlivě zamaskovaní muži v lyonských věznicích 99 osob, které zahrnuli pod označení teroristé, čímž mínili bývalé sansculotty.

            Následující noci vraždy pokračovaly v domech, na ulicích i po cestách a počet zastřelených, probodaných, utopených či zbitých ke smrti zvolna rostl. Noviny o nich referovaly a ve švýcarském Lausanne vydaný soupis obětí dosáhl rozsahu devadesáti stran.

Robespierrova poprava

            Teprve v červnu a červenci onoho roku začaly přepady i násilnosti slábnout, to jak do Lyonu a dalších krajů doráželi patřičnými pravomocemi vyzbrojení a o vojenskou, policejní i soudní moc opření vládní reprezentanti. Počínali si rázně, zaujali místa zprofanovaných a s bandity propojených municipálních úředníků i starostů, odzbrojili národní gardu, která mnohdy spíš dodávala teroristům munici, zbraně i členy, pozatýkali podezřelé aristokraty a několik, jimž se prokázala vina, odsoudili. Trvalo však dalších pět let, až do počátku Bonapartova konzulátu, než se povedlo se všemi Compagnie de Jéhu, v té době už vskutku jen bandami lupičů u cest, skoncovat.

Onoho léta roku 1795, kdy se na jih začaly vracet právo a pořádek, bylo polapeno několik hlavních reprezentantů Společenství Jéhu, možná skutečných idealistů, v každém případě ale velice zvláštních osob, v nichž se smísily dobrodružné rysy s romantismem, podivné spojení pojmu cti s porušováním zákonů i drsná odvaha s ohleduplností. Ta čtveřice či pětice (neboť jeden spravedlnosti unikl) se chovala, jako kdyby vystoupila z dobrodružných románů „kápě a meče“ a i scénář nejromantičtějšího historického filmu by těžko dokázal vytvořit podobné role. Nic z osudů, jež znějí pohádkově, nepravděpodobně, příliš exaltovaně a vyumělkovaně, ovšem nebylo vylhané a současníkům to ani tak nepřipadalo. Elegance, zdvořilost, čestnost a statečnost, s níž ti muži jednali i zemřeli, byla možná jen módní pózou, podvědomým protipólem všeho, co revoluce smetla a co lidovému revolučnímu běsnění scházelo…

            Dodnes není příliš jasné, co je vlastně členy Compagnie de Jéhu spojovalo a jaké byly jejich motivy. Navenek vystupovali jako roajalisté, ne však z oddanosti sesazené dynastii. Charles Nodier, který mnohé poznal osobně, tvrdil, že spojovací prvek nepředstavovalo náboženství, neboť leckdo z nich byl ateista, či pomsta, ježto ono souručenství tvořili stejně tak potomci revolucionářů jako děti obětí revoluce. Ani sociální původ nehrál roli a v bratrstvu stáli bok po boku aristokraté s měšťany, venkovany i námezdními manufakturními dělníky či tovaryši. Tito Jéhuisté se přepady ani loupením neobohacovali, vše, co získali, odevzdávali pro věc království a bylo jim lhostejné, že peníze skončí v kapse některého ze samozvaných královských komisařů, který s nimi možná i zmizí. Jediný jednotící prvek představovalo mládí a jistý druh nihilismu tomuto věku vlastní, ono popírání starého a touha po něčem, co nemá jméno ani obrys. Nepochybně zde hrály roli touha po činu, po dobrodružství a jistá závislost na dávkách adrenalinu v žilách.

            „Bylo to nakažlivé, chorobné zaujetí, potřeba něčeho tajného, líhnoucího se ve skrytu i ve stínu křídel revolučních harpií, (…) krví vyvolaná žízeň po krvi. Byla to zběsilost jedné generace, kterou, stejně jako Achilla, živili morkem divé zvěře; neměla před sebou víc ideálů než Schillerovi loupežníci či lidoví soudci středověku…,“ mínil Nodier.

Smrt za dobrý skutek

Nebýt onoho autora, zapadla by všechna jména a většina osudů členů Compagnie de Jéhu prachem zapomnění. Přitom dokonale ilustrují vše o kus výše řečené a příběh v nich skrytý by mohl vypadat jako scénář zcela vyfabulovaného romanticko-historického filmu, kdyby ovšem nebyl jak pravdivý, tak i skutečný.

            Jejich vůdcem byl jistý Amiet, což představovalo jen nom de guerre, bojové jméno, jímž zastíral pravou totožnost, která zůstala neznámou. Ona skupina se specializovala na vylupování poštovních dostavníků, které prováděla s profesionální obratností rozených banditů a zdvořilostí i elegancí, hodnou spíše salonů předrevolučního režimu. Měla pod kontrolou všechny důležité cesty v kraji Ain a spolupracovala se zvláštními orgány, jakousi prozatímní vládou, jejíž centrum se nacházelo v Lyonu. Tato vláda o sobě prohlašovala, že zastupuje rod Bourbonů, tedy bývalých králů, těšila se značným sympatiím veřejnosti a do jisté míry řídila i koordinovala všechny tlupy či oddíly Jéhuova bratrstva v Auvergne i v pohoří Jura. Krom sympatií však potřebovala vybudovat instituce a vojenské jednotky, k čemuž jí chybělo to zásadní, tedy peníze. Pomoc, již se jí tu a tam na dobrou věc dostalo ze zahraničí, pokryla jen zlomek potřebných výdajů, proto se hlavním úkolem Compagnies de Jéhu stalo opatřování finančních prostředků, k čemuž vedl nejrychleji a nejlépe způsob, běžně nazývaný banditismem.

            Ony tlupy se skládaly, jak už bylo naznačeno, z osob velmi různorodých, většinou však z nějakých důvodů prchajících před zákonem či účtujících s politickým uspořádáním, tato zhusta okoralá srdce se však dokázala v okamžiku, kdy jim byl svěřený úkol prezentován jako čestný, pro věc nadchnout a brát ji téměř vznešeně.

            K Amietovým druhům patřili pánové jménem Hyvert, Guyon a Leprêtre, o jejichž předchozím životě mnoho známo není.

            Leprêtrovi bylo kolem osmačtyřiceti, před revolucí sloužil u dragounů a od krále dostal Řád svatého Ludvíka, který s sebou přinášel i rytířský titul. Ostatní byli mladší, mezi dvaceti a třiceti lety, přičemž i Guyon si svoji skutečnou totožnost odnesl do hrobu.

Hyvert pocházel z rodiny bohatého lyonského obchodníka se suknem, jemuž hrozilo za revoluce zatčení a smrt. Vyhnul se jí jen tím, že poddůstojníka žandarmů uplatil tučnou částkou šedesáti tisíc franků, za kterou jej strážník nechal běžet...

            „Ti čtyři muži byli pověření útokem na dostavník, která převážel do vládní pokladny čtyřicet tisíc franků,“ vypráví Nodier. „Operace se odehrála za bílého dne, takřka roztomile, a cestující, jimž na celé věci pramálo sešlo, se o nic nestarali. Toho den se však jedno desetileté děcko, neposlušné až ke smělosti, zmocnilo pistole, kterou měl kočí, a na útočníky vypálilo. Jelikož byla ona zbraň podle tehdejších dobrých zvyků nabita toliko prachem, nikoho nezranila, všichni ve voze ale očekávali, že na ně dopadne nevyhnutelný i oprávněný postih. Matka hocha se nerovově zhroutila, což vyvolalo u ostatních ještě větší zděšení a připoutalo k ní pozornost lupičů. Jeden z nich k ní přiskočil a uklidňoval ji tím nejpřesvědčivějším způsobem, přičemž jí gratuloval, jak odvážného má syna. Současně jí podal soli a parfémy, které mívají pánové obvykle pro vlastní potřebu. Vzpamatovala se a spolucestující si přitom všimli, že onomu muži sklouzla maska, do tváře mu však neviděli...“

Romantická představa o Compagnons de Jéhu

            Policie ony lupiče nedostihla hned, byla jim ale na stopě a oni se nejspíše pramálo skrývali. Mimo akce žili životem počestných lidí, pohybovali se v městské společnosti, v kavárnách, salonech i divadlech, takže byli bez větších problémů zatčení, byť jen jako podezřelí. Z těch, co je mohli ve městě Bourg nějak identifikovat, všichni tvrdili, že spatřili jen tváře s maskami, a nikdo neměl zájem přitížit mužům, kteří uškodil jen státní pokladně. Vše tedy vypadalo na propuštění tím spíše, že tamní vážení občané uspořádali v tomto smyslu petiční akci, k níž připojili na stovku podpisů, leč pak došlo k něčemu, co jen potvrzuje pravdivost pesimistického rčení, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

            „Zproštění viny se už zdálo nepochybné,“ pokračuje Nodierův příběh, „když tu jedna předsedova zcela bezděčná a náhodná otázka celý proces změnila. ,Madame,‘ obrátil se na tu, o níž se jeden zloděj tak pečlivě postaral, ,který z obžalovaných vám věnoval tolik péče?‛ (...) ,Tento pán,‘ opáčila a ukázala na Leprêtra. Všichni čtyři vyslýchaní rázem pochopili, že jejich společné a nedílné alibi v tu chvíli padlo, a že je ta prostá věta vydala po železo katovo. ,Pardieu,‘ pravil Hyvert Leprêtrovi a padl s velkým výbuchem smíchu zpět o lavice, ,tohle vás, kapitáne, naučí, kdy být galantní!‛

            Slyšel jsem, že nedlouho nato ona dáma zemřela žalem...“

            K onomu procesu došlo poměrně pozdě, v době Direktoria a nedlouho před Bonapartovým převratem, tedy někdy v létě roku 1799, což Nodierem inspirovaného Alexandra Dumase staršího vedlo k tomu, aby do těchto let zasadil děj svého románu Compagnie de Jéhu.

;           aši čtveřici měl potkat osud jiných vůdců Jéhuových rot, Debeauce či Hastiera, Le Coqua a mnoha dalších, kteří šli jeden za druhým pod gilotinu, Amiota, Hyverta, Guyona a Leprêtra ale čekal mnohem dramatičtější konec.

            Nodier vyprávěl, že došlo k pokusu dostat naše čtyři uvězněné na svobodu a komisař Výkonného direktoria si vyžádal posilu od vojska, aby vězení střežila. Dostal ji v podobě šesti desítek jezdců, jimž velel Nodierův strýc, ti však přijeli v hodině dvanácté, těsně před exekucí a v čase, kdy už se chystal útěk další. Kdosi čtveřici vězňů zbavil okovů a navíc jim opatřil klíče i střelné a chladné zbraně.

            „Vězňové byli volní a po zuby ozbrojení. Nejprve pozavírali své stráže do cel a poté, vybaveni klíči, prošli bez problémů vnitřními prostorami až na nádvoří. Obyvatelstvu, očekávajícímu je u vězeňských bran, se museli jevit hrozivě. (...) Byly na nich ještě zbytky pout, široké rudé opasky se ježily zbraněmi, z hrdla se jim dral vzteklý a bojovný křik; to vše muselo působit jako cosi fantaskního. Vpadli na nádvoří, spatřili rozvinutou, nehnutě stojící žandarmerii, skrz kterou nešlo prorazit, na okamžik zastavili a vypadalo to, že se spolu radí. Leprêtre, jenž byl, jak jsem už řekl, nejstarší a jejich vůdce, oddíl pozdravil a pravil s onou ušlechtilou grácií, jež mu byla vlastní: ,Výborně, páni žandarmové!‘ Pak předstoupil před své kamarády, řekl jim srdečné a poslední sbohem, načež si vystřelil mozek. Guyon, Amiet a Leprêtre se uchystali k obraně a dvojité hlavně pistolí obrátili směrem k ozbrojené síle. Nevystřelili, ta síla ale pokládala ono gesto za projev nepřátelství. Vystřelila ona. Guyon byl na místě mrtev a padl na tělo Leprêtrovo, které se už nehýbalo. Amiet měl nohu prostřelenou u třísla. V knize Biographie des contemporains se praví, že byl popraven, já však slyšel z mnoha úst tvrzení, že naposledy vydechl už pod popravištěm.“

            Zbýval Hyvert, jehož konec byl nejdramatičtější, nejromantičtější, a kdyby se nejednalo o lupiče, mohl by klidně připomínat smrt ze středověkého eposu o rytíři Rolandovi. Nebo také konec slavného filmu o Butch Cassidym a Sundance Kidovi...¨

            „Hyvert zbyl sám. Držel se sebejistě, mával v obou rukou pistolemi a jejich hlavně slibovaly přihlížejícím smrt, což budilo jistý obdiv, možná takový, jaký dokáže vyvolat krásný mladík s rozevlátými vlasy, o kterém se vědělo, že nikdy neprolil krev a na němž spravedlnost požadovala, aby prolil tu svoji. K tomu přistupoval pohled na tři mrtvá těla, která přeskočil jako vlk svíraný lovci. Ta hrůzná neobvyklost celé scény na okamžik vztek celé jednotky zastavila. On si toho všiml a zvolal: ,Panstvo! Jdu na smrt! Jdu tam ze srdce rád, nikdo ať se ale ke mně nepřibližuje, zastřelím ho! Smí to udělat jen tenhle pán!‛ A ukázal přitom na kata. ,Je to věc ovšem jen mezi námi dvěma a z jedné i ze druhé strany si vyžaduje, abychom spolupracovali.‘

Bonaparte na počátku konzulátu (Appiani)

            Bylo jasné, co chce od přihlížejících, nikdo ale netušil, k čemu je on sám v bezvýchodné situaci ochoten.

            „Když viděl, že uposlechli, sevřel jednu z pistolí do zubů, z opasku vyňal dýku a tu si vnořil až po rukojeť do hrudě. Chvíli stál, jako kdyby se tomu sám divil. Chtěli se k němu rozběhnout. ,Klid, panstvo!‘ zavolal na ně, když předtím vyjmul pistoli z úst a zamířil na ty, kteří se ho chystali obstoupit, zatímco mu krev crčela z rány, do níž pohroužil nůž. ,Znáte naši dohodu. Buď umřu sám, nebo umřeme tři. Zpátky!‘ Nechali ho jít. Šel rovnou ke gilotině, jen si nůž obrátil v ráně. ,Na mou věru, zdá se, že mám duši přišitou ke hrudi! Nemůžu umřít. Pomozte mi s tím,‘ oslovil popravčího.

            Chvíli nato jeho hlava padla. Buď to byla náhoda, či nějaký projev mimořádné vitality, ale odskočila, odkutálela se od popravčího stroje a dodnes vám v Bourgu budou tvrdit, že Hyvertova hlava ještě promluvila.“

            Jeden z Jéhuistů v Nodierově době nejspíš žil, či byl z tak dobré rodiny, že jej tento autor jmenoval pouze křestním jménem Laurent. Jeho příběh, líčený poněkud exaltovaným stylem romantismu, avšak nepochybně pravdivý, popsal takto:

            „Jeho mužná krása nevylučovala okouzlující výraz přívětivosti a laskavosti, jenž budí důvěru. Vychovali jej s pramalou péčí a až příliš brzy byl vydán všanc nástrahám divoké rozmařilosti. Neoplýval ani velkou silou ducha, ani solidností nabytého vzdělání, avšak snadnost a lehkost, se kterou se vyjadřoval, dodávaly váhu sebemenšímu jeho slovu. (…). Kdyby se před ním objevil batalion nepřátel, rozdmýchal by jen jeho vztek, avšak jinak by jej odzbrojilo i děcko. (…) Rozzuřený Laurent se pranic nepodobal onomu klidnému muži z večerních dýchánků, divadelních představení či z promenád. Pak už nepatřil k lidskému druhu. Lidé v ulicích říkávali: ,Laurent má vztek, Laurent je vztekem nemocný, Laurent oblékl kabát zabijáka, budou mrtví.‘

            Ty hrozné ukrutnosti vzaly jednoho dne konec. Justice se pokusila konečně chopit svých práv (…). Dvaasedmdesát Compagnons de Jéhu z východních départementů bylo odesláno do Yssengeaux na Horní Loiře k soudu, před zvláštní tribunál, svolaný mimořádně a jen kvůli nim. (…) Všichni předvedení byli propuštěni až na dva, jejichž viny se nahromadily způsobem tak závažným , že se ani nepokusili hájit (…). Laurenta a jednoho jeho druha odvedli zpět do žalářní kobky, aby tam čekali na smrt, jež měla přijít nazítří. (…)

            Žalářník z Yssengeaux u sebe měl jednu ženu; byla to jeho dcera, neteř, nebo sestra? Historie nám to neříká (…). V dvě v noci se těžké dveře Laurentovy cely otevřely a k němu přišel anděl strážný (…), stejně prodchnutý ochranitelským duchem a spásou, již skýtá láska. Byla to mladá a pohledná dívka, s níž se dosud viděl jen skrze mříže, na kterou ale, aniž to tušil, zapůsobil oním svůdcovstvím, které mu bylo vlastní. Za podobných okolností se naprosto nediskutuje, zda je prostředí příhodné. Pomyslná výměna prstýnků nahradila všechen svatební obřad a Laurent byl na svobodě, leč s pocitem lítosti, že nemůže zachránit i svého nebohého druha, umístěného v izolované cele v jiné budově. V sousední vsi čekal kůň a tamtéž měla nad ránem dojet i nevěsta, avšak té určité okolnosti zabránily vyrazit včas.

            Nastal den, ona meškala a jeho zachvátil neklid, který sílil spolu s tím, jak vycházelo nad obzor slunce. Jiná netrpělivost se zmocňovala shromážděného davu, neboť exekuce se měla odehrát časně ráno. Jemu se hlava zatočila vzrušením i vášní a on její nápor neovládl. Domníval se, že jeho dobrodějku na útěku lapili a vsadili do vězení místo něho. Vjel do města, projížděl skrz ně i hlasy, které říkaly jeho jméno, až na náměstí, na němž neteční popravčí zkoušeli své nástroje. Žandarmové odešli pro odsouzence a on spatřil ve shluku, v němž se ocitl, ženu, která ho vysvobodila. Prorazil si k ní cestu, chopil se jí, vysadil ji před sebe na koně jako Ariostův paladin a tryskem zmizel…“

Výběr z použité literatury:

-Nodier, Charles: Souvenirs et portraits. In: Oeuvres complètes de Charles Nodier,T. VIII. Renduel, Paris 1833.

-Walter, Gérard: La Conjuration du Neuf Thermidor. Gallimard, Paris 1974.

Poznámka autora:

Alexandra Dumase výše uvedený příběh inspiroval k románu La Compagnie de Jéhu (česky za 1. republiky Družina Jehu, v novém překladu Jehuovi tovaryši), zde vylíčené události se v něm ale odrážejí jen rámcově.