PAMĚTI POBOČNÍKA MARŠÁLA NEYE

Dokončil jsem a nakladatelství Elka Press odevzdávám další překlad komentovaných napoleonských pamětí, které, jak věřím, vyjdou ještě letos. Proč jsou tak výjimečné, kdo je napsal a o čem pojednávají, to říká úvod, stvořený editorem a překladatelem (tedy mnou) spolu s Leonidem Křížkem, vydavatelem.

PO BOKU NEJSTATEČNĚJŠÍHO ZE STATEČNÝCH

V desetiletí taženími a bitvami vyplněných napoleonských válek nenajdeme proslulejší a barvitější postavu než byl maršál Michel Ney. Za jednu z prvních bitev dunajské kampaně roku 1805, která skončila v jasu slavkovského slunce, dostal titul vévody z Elchingenu, za to, co dokázal během tragického ústupu z Ruska roku 1812, obdržel titul knížete Moskevského, největší ocenění mu ale dali sami vojáci, když jej nazvali Nejstatečnějším ze statečných. V dobách, kdy statečnost bývala samozřejmostí, šlo o obrovskou poklonu a to, že byl jeden z nich, doplnili muži, jimž velel, důvěrně drzou přezdívkou Rougeaud, či Rougot, Zrzek. Vznikla pro barvu vlasů, pro niž jej Napoleon vznešeně nazval Lvem s rudou hřívou.

            Octave Levavasseur, jehož paměti právě otevíráte, byl po většinu svojí vojenské kariéry Neyovým pobočníkem, což se samo o sobě rovnalo vyznamenání a uznání odvahy, neboť maršál chtěl od svých důstojníků totéž, co od sebe, a mnohdy šlo o smrtelně nebezpečné akce. V jeho memoárech proto najdete příběhy dramatické a poutavé. Z hlediska vojenské i politické historie napoleonských válek jde navíc o svědectví mimořádně cenné, neboť jejich autor dotváří psychologický profil Neye nejen ve chvílích bojů, ale i v klíčových dějinných okamžicích, v nichž tento muž donutil Napoleona k abdikaci a o rok později jej doslova dosadil zpět na trůn. Vděku se mu za to dostalo málo a osudové rozhodnutí v květnu 1815 pak stálo Neye život… Levavasseur mu byl tehdy nejblíže, a třebaže se netají láskou i oddanosti ke svému maršálovi, neskrývá kritické výhrady k tomu, co Ney udělal…

            Se jménem Michela Neye je neodmyslitelně spojena i bitva u Waterloo a mnozí, počínaje Napoleonem, pak dávali vinu za prohru dvěma mužům, Grouchymu a Neyovi. Bylo to nespravedlivé a Levavasseur se po letech chopil pera, aby pověst i památku svého maršála hájil. Nebyl jediný, plukovník Heymès, v poslední kampani napoleonských válek Neyův 1. pobočník, napsal na toto téma vášnivou obhajobu, svědectví tak klíčové a natolik s poslední částí Levavasseurových pamětí související, že jsme se je rozhodli jako přílohu do této knihy zařadit.

            Octave Levavasseur ovšem zanechal i jiné svědectví. Je neméně klíčové, neboť dokládá přerod revoluční armády v císařskou i změnu myšlení vojáků, kteří bojovali proti monarchii, až ji nakonec pomohli v jiném hávu vytvořit. Z hlediska našich dějin pak není rozhodně bez zajímavosti Levavasseurovo svědectví o bitvě u Austerlitz/Slavokova.

            Kdo vůbec autor těchto pamětí byl a co o něm víme?

 

Pobočník maršála v tzv. malé ústroji

           Všemi křestními jmény šlo o Octave-René-Louise, syna královského rady a poštmistra Jeana Bernarda Le Vavasseura, a Marie d’Hangest, tedy potomka drobné úřednické šlechty, což byl i důvod, proč si náš pamětník za revoluce (jako mnoho jiných) zkrátil jméno na méně nápadné Levavasseur. Narodil se 20. září 1781, tedy osm let před pádem Bastily, v Beauvais v départementu Oise, měl pět sourozenců, v listopadu 1800 vstoupil na pařížskou Polytechniku a po dvou letech dal přednost vojenskému suknu. Znalosti i vědomosti z prestižní vysoké školy jej předurčovaly k dělostřelectvu a on se dostal k té prestižnější složce, artilerii jízdní. Po absolvování dělostřelecké školy byl vyřazen jako dělostřelecký poručík a schůdky jeho kariéry dokládá s přesností na dny po tomto úvdu zařazený služební spis. Proto zde postačí jen nastínit klíčové etapy.

            Levavasseur byl u přípravy invaze do Anglie, k níž nedošlo, a s Velkou armádou pochodoval německými zeměmi do habsburské říše. Došel v listopadu 1805 až na Moravu, kde jeho baterie podporovala jezdecké útoky i obranné boje 2. prosince na levém křídle slavkovského bojiště. Odtud pokračoval roku 1806 do války s Pruskem, kde začala jeho kariéra pobočníka. S Neyem pak táhl do první války s Rusy až daleko za Vislu, brodil se sněhem u Preussisch Eylau, nastavoval krk u Guttstadtu a riskoval život u Friedlandu. Pak odešel se svým maršálem do Španělska, kde čelil jak pravidelným španělským a britským jednotkám, tak i nesmiřitelné guerille a obyvatelům země, která se s francouzskou okupací odmítli smířit.

            Roku 1810 z armády i služby u maršála vystoupil, aby si užíval rodinného života a klidu na statcích, které v rodném městě měl, přesto svého maršála z očí nespouštěl a ve svých pamětech vyzdvihl Neyovo nezměrné hrdinství v tragickém roce 1812, které Neyovi vyneslo další přezdívku: Hrdina ústupu!

            Na počátku roku 1814 bylo jasné, že Napoleon prohrává a že, jak říkal i on sám, štěstí je vždy na straně silnějších batalionů. Podstatně silnější vojska protinapoleonské koalice se drala do Francie a Levavasseurovi velela čest, aby znovu oblékl vojenský kabát. Michel Ney na něj nezapomněl, okamžitě jej zařadil znovu jako svého pobočníka a náš pamětník šel znovu do boje. Zažil bitvy u Brienne, La Rothière, Troyes, Montmirail, Montereau, Craonne, Laonu i u Acis-sur-Aube. Stále byl pouhým poručíkem a teprve v závěru tzv. francouzské kampaně si na něj Napoleon vzpomněl s povýšením…

            Pak už následovalo to, o čem byla řeč v úvodu. Napoleonova abdikace, návrat krále, çoisem Rudem, autorem proslulé Marseillaisy z pařížského Vítězného oblouku.

Důstojník jízdního dělostřelectva (Vernet)

Napoleonův útěk z Elby, jeho triumfálně nekrvavý návrat, který by nebyl bez Neye možný, a poslední válka se dvěma tragickými tečkami. Tu první napsalo v červnu 1815 Waterloo, tu druhou v prosinci Neyova poprava u zdi pařížské Observatoře, kde dnes stojí jeho nádherný pomník, stvořený Fran

            Ze služby vystoupil Octave Levavassseur až roku 1832 a v rodném Breteuil jako pětaosmdesátiletý 14. března 1866 zemřel.

            Z manželství se slečnou Delorme, uzavřeného už v době napoleonských válek, měl dvě dcery.

            K psaní memoárů na základě poznámek, které si během služby vedl, přikročil Octave Levavasseur teprve v letech odpočinku. K tisku je připravil až v březnu 1914, pár měsíců před vypuknutím Velké války, jeho pravnuk P. Beslay, šéf pěšího batalionu francouzské armády…

            Levavasseurovy paměti jsou do určité míry protikladem memoárů, která už česky v nakladatelství Elka Press vyšly. Jezdečtí důstojníci Marcellin Marbot a Charles-Denis Parquin v nich mnohokrát volají podobně jako prostý granátník Coignet ono legendární Vive l’Empereur, Ať žije císař. V těchto vzpomínkách nic takového nezaznívá a marně bychom tu hledali obdivné věty o charismatickém muži v šedivém redingotu a proslulém dvourohém klobouku. Není to dáno jen kontrapunktem Ney-Napoleon, spíše jde o kritické myšlení muže, kterého ani Napoleonova vítězství, ani pozdější legenda nezmámily.

            Pokud byste se ptali, proč nakladatel a editor-překladatel vybrali z nesmírné záplavy napoleonských memoárů právě tyto, najdete odpověď mezi výše napsanými řádky…